Reálie Alagaesie

V tomto seznamu článků nalezneš reálie našeho světa. Pokud jsi četl knihy Odkazu dračích jezdců nebo jsi viděl film, máš dobrý základ. Musíme tě ale upozornit, že náš svět se liší. Ve zdejší komunitě totiž panuje všeobecné přesvědčení, že Christopher Paolini vymyslel skvělý svět, ale vůbec nevyužil jeho plný potenciál. My jsme to udělali. Vytvořili jsme si nové rasy, nová místa, nové způsoby kouzel, vnesli do hry nové, logické jazyky a vlastně stvořili celý zbytek kontinentu.

Většinově nejsme zapálení fanoušci Eragona, jen jsme se zamilovali do světa Alagaesie tak, jak jsme si ho tu za těch několik let stihli překopat a dotvořit. Proto pokud u nás chceš hrát, zdejší články ti mají spoustu věcí k nabídnutí. Pokud jsi to zatím neudělal, přečti si článek v Informacích, aby ses dostal do všeobecného obrazu. A jinak pokračuj, otevři bránu a vstup do světa Alagaesia.cz.

Seznam reálií

VŠEOBECNÉ REÁLIE

Mapa Alagaesie

Alagaesijská antroponomastika (výběr jména)

Alagaesijský kalendář

Burgsanské tržiště

Čas postav (délka života ras)

Ekonomika Alagaesijského světa

Magie I., všeobecný úvod
Magie II., podrobný popis

Náboženství, všeobecný článek

Všeobecné informace o dění v Alagaesii

Vzdálenosti a obchodní cesty

Knihovna

Fauna v Alagaësii

Hlavní města Alagaësie

Kronika

Dávná historie Alagaesie

Doba Světla, aneb historie knih Ch. Paoliniho

Nová epocha, aneb to, co se právě děje

Yosen, snová říše na zkušební hru

REÁLIE PRO RASY

Reálie Elfů

Reálie Lidí

Severní kult

Bratrstvo

Matka Země

Solasova církev

Šlechta

Reálie Trpaslíků

Kult Quan

Reálie Draků

Tabulka pro tvorbu konkrétní postavy

Hráči, kteří se chtějí zaregistrovat za konkrétní postavu mají k dispozici jistý tahák, protože, jak jste si možná všimli, reálií je tu docela dost. A pokud by měl každý přečíst všechno a až pak začít hrát, nikdo krom adminů by tu nebyl. Tedy zde, v následující tabulce, jsou reálie přehledně rozškatulkované pro jednotlivé rasy postav. Jste-li tu jen, abyste si v reáliích početli, tabulka vám nepřinese nic zajímavého. Jste-li tu kvůli registraci, možná vám tabulka značně usnadní práci.

Žena a muž jsou v trpasličí společnosti na stejné úrovni, témata jako je rodina, osobní život a intimnosti jsou však v trpasličí společnosti tabuizované. Co je důležité vědět, je fakt, že trpasličí ženy se bůh ví, proč ke svému pohlaví nehlásí, normálně jim rostou vousy a zastávají stejné role, jako jejich protějšky.

Klany

Každý z klanu má svého voleného vůdce zvaného Grimsborith, který zodpovídá za všechny činy způsobené členy. V minulosti bylo normální, že za válečné činy, které způsobili nesvářené rody, byly jako trest tito vůdci popraveni. Mezi trpaslíky jsou známi jako Velcí otci, nebo zkrátka představení, hlavy klanu, nebo podobně.

Každý z klanů má posléze dále vlastní hierarchii, nejdůležitější je Grimstcarvloss, jež odpovídá za ekonomické prostředky klanu, v některých záležitostech je dokonce nadřazena Grimsborithovi, ačkoliv nikdy nejezdí na jednání mezi klany. Je to náročná pozice s málem slávy. Do této funkce jsou jedinci také voleni. Každý klan má navíc svůj specifický znak, posunkovou řeč a taktéž tradice.

Každý klan měl krom svého Pána domu, i své generály. Každý klan si tudíž vydržoval své stráže, a svou malou armádu, která byla profesionální.

Některé klany mají grimsborithn určeny z knížky, pak si prosím vytvořte postavu s odpovídajícím jménem. Tam kde nebude jméno Grimsbortiha klanu uvedeno máte volnou ruku. Grimsborith i Grimstcarvloss může být muž i žena.

Západní klany

Východní klany

Politika trpaslíků

Trpasličí společnost je již od pradávna vedena králem a jeho rádci. Co je, ale zajímavé, je fakt, že král u trpaslíků bývá zvolen. Tato podivnost vycházela z potřeby sjednotit klany, které spolu nezřídka, kdy ostře soupeřily a častokrát došlo i na zbraně. Pro trpasličí společnost to byla tíha, proto bylo ustanoveno pravidlo, že každý klan, měl možnost zvolit svého kandidáta, kterého posléze volili všichni trpaslíci. Konalo se tak v hlavním městě.

Pokud byl král zvolen, všechny klany mu musely uznat věrnost a v obrovském průvodu pod posvátnou horou Farthen Dûr vystoupat a zúčastnit se bohoslužby na vrcholu Tronjhelmu, města-horou. Král si poté vybíral své rádce, kterých byl ovšem libovolný počet. Většinou šlo o královy sympatizanty z řad Pánů domu.

Trpasličí království bylo proto vedeno takto:

1. Král

2. Rada a kněží

3. Páni domu a generálové

4. Bohatí kupci a řemeslníci

5. Obyčejní trpaslíci

Současná situace

Po dlouhém období nesvárů a rozmíšek mezi trpaslíky, kdy se schylovalo k občanské válce se knurlan opět sjednotily pod zástavou Grimsborith Branna z Dûrgrimst Quan. Nová vláda se postavila odmítavě vůči spolupráci s Galbatroixem. Nastalo období čistek, kdy každý kolaborant byl prohlášen za zrádce trpasličího národa a vyhoštěn. V následujícím období míru se podařilo opět rozšířit obchodní styky. Trpasličí stavaři jsou stále žádáni aby se ujmuli rekonstrukce válkou zničených měst i panských sídel.

Díky mistrným politickým machinacím, se trpaslíkům podařilo obchodně ovládnout přilehlá území na úpatí Beorských Hor. Díky otevřenému postoji krále Branna se vyjednalo spojenectví s elfy. Řeka Az Ragni tak ožívá obchodním ruchem.

Trpasličí náboženství

Trpasličí náboženství je komplexní a velmi složité. Skládá se z 6 hlavních božstev, které tvoří trpasličí Pantheón. Trpaslíci svá božstva drží v neskonalé úctě a hrají v jejich společnosti nepostradatelnou roli. Dá se říct, že žádný trpaslík není ateista, takový by byl poté odvržen a proklet.

Náboženství se točí okolo kamene. Hmoty, ze které byl stvořen celý svět. Této hmotě velí bůh Helzvog, otec trpaslíků a hlavní z bohů celého trpasličího Pantheónu. Tento bůh přetvořil kámen do dnešní podoby a dal mu život. Trpaslíci tudíž věří, že všechny kameny jsou živé a mohou z nich čerpat jak energii, tak i starodávnou moudrost. A taktéž, po vzoru jejich otce, stvořitele, jej i přetvářet.

Známe pět hlavních trpasličích božstev:

Helzvog, Otec, Stvořitel a Pán bohů, drží nad kamenem pevnou ruku a je všemocný. Byl to on, kdo stvořil svět, zemi a trpaslíky. Pro trpaslíky je to největší autorita a souvisí s ním i jejich víra v posmrtný život. Trpaslík musí být pochován do kamene, aby s ním splynul, jinak se ke svému otci nenavrátí. Atributem je kladivo.

Ragnur, bůh větru, vrtkavý bůh svazující hory svým dechem, přinesl na pevninu draky a lidi. Trpaslíci věří, že nejpodobnější jsou mu právě lidé, pro jejich prchlivou a rychle se měnící náladu a krátký život… Ustanou, stejně jako vítr. Atributem je kruh.

Dakhli je jediná bohyně trpasličího pantheónu. Je to paní vody, stvořitelka elfů, kteří jsou stejně chladní jako voda. Věří se, že žije v horských jezerech a řekách, kde se ji na jaře házejí malé oběti. Atributem je mísa.

Ingeitor, bůh ohně, nestálosti a chaosu. Pro trpaslíky druhý nejvýznačnější bůh, zároveň však taktéž odvěký nepřítel Helzvoga, který na rozdíl od něj symbolizuje řád. Ingeitor je bohem výhní a propůjčil trpaslíkům znalost metalurgie a ohně. Atributem je meč.

Kruhn, bůh času. Trpaslíci věří, že tento bůh staví obrovský pilíř, na kterém stojí celý svět, který podpírá svět. Ve chvíli, kdy se jeho pilíř zhroutí, skončí i svět, jelikož nebude čas. Myšlenka stojí na tom, že pilíř podpírající svět pořád roste a tak jak stoupá, plyne i čas.

Guntera, bůh válečník a ochránce válečníků. Je nejsilnější z bohů a trpaslíci mu projevují velikou úctu, více však milují svého "otce" Helzvolga. Guntera proslul především tím, že porazil obry, čímž dobyl území pro ostatní trpasličí bohy.

Trpasličí náboženství je nejvíce typické pro klan kněží, který se nazývá Quan, každé město má svůj chrám, který spravuje právě tento klan. Kněží jsou taktéž velmi vážení pro své znalosti a je k nim chována všeobecná úcta. Kdo si nakloní kněží, nakloní si bohy.

Mapa Alagaesie a popisy míst - WIP (60 %)

 

Lidské centrální království - oblast pouště Hadarak

Severní lesy - elfské království Du Weldenvarden

Kolem Ellesméry panuje mírné klima. Je to neúrodnější oblast Lesů a nejpříjemnější místo k životu. Protéká tudy několik řek s klidným tokem a poměrně velké jezero severně od hlavního města

Cvičiště
Ellesméra
Kirtan
Nädindel
Strom Menoa
Zámek Tialdarí

Východ - Část království zvaná Du Varden

Panuje tu vlhké a teplé podnebí, daří se tu vlhkomilným rostlinám a plodinám. Je tu poměrně teplo, zhruba stejně, jako kolem Ellesméry. Najdeme tu mnoho mokřadů a bažin. Neznalec terénu v nich často uvízne bez naděje na záchranu.

Ceris
Ília Fëon
Sílthrim

Západ - část království zvaná Du Welden

Západní oblast Lesů je hornatější a různorodější než ta východní. Z pohoří se do údolí řítí prudké horské potůčky a říčky, vlivem moře tu častěji prší, podnebí je poměrně chladné a sychravé. Jde spíše o řemeslnou než zemědělskou oblast.

Edur Hljödhr
Finna
Ilian gata
Osilon

Jihovýchodní Beorské hory - království trpaslíků

 Obrovské pohoří rozkládající se na jihovýchodě Alagäesie, je domovem trpaslíků a neobyčejných tvorů jež nelze nalézt nikde jinde na světě. Monumentální vrcholy vypadají jakoby se snažily roztrhnout oblohu svými věčně zamrzlými vrcholy.

Buragh
Farthen Dur
Skály
Tarnag

Ostrov Vroengard na západě

Záhadný ostrov, o jehož existenci se tradují různé pověsti a legendy. Ti, kteří tvrdí, že existuje, hovoří také o zvláštní formě magie, která má na svědomí nové druhy magií deformovaných zvířat. Vzdělaní domorodci z Dračích hor tvrdí, že zvláštní, nevysvětlitelné úkazy v Dračích horách jsou způsobeny větrem vanoucím magii od Vroengardu směrem na Alagaesii.

Úplná rekonstrukce!

(pokud si chcete založit elfskou postavu, pište na e-mail team@alagaesia.cz, budete instruováni, podle čeho postavu budovat)

Reálie elfů

autor: Brom Meÿström

O rase obecně

Alagaësijští elfové jsou s touto zemí opravdu pevně spjatí. S příchodem elfů se datuje alagaësijský letopočet, snad na znamení toho, že elfové tuto zemi pozvedli do výšin, jak kulturních, tak i například architektonických či válečných. Elfové jsou víceméně nesmrtelní, dokážou používat magii a jsou velmi všestranně nadaní, jak na boj, tak i na umění. Téměř všechna velká literární i umělecká díla pocházejí buď z dílny Jezdců, nebo právě od elfů.

Jména

Elfí jména vycházejí ze starověkého jazyka, který se stal elfskou řečí. Touto nesmírně složitou řečí elfové mluví již od velmi útlého věku, a proto ho ovládají velmi obratně a jistě.
Jména elfů jsou pro obyčejného člověka pro svou náročnou podobu téměř nepřekonatelným oříškem. Setkáme se tu se jmény jako Elenáril, Däthedr, Erunámë apod.
Elfové neužívají krom královských v podstatě žádné tituly. Tento národ také jako jediný mimo draky bádá nad určením svého skutečného jména – slova či vět, které dokážou pojmout celou osobu a dokonale ho vystihnout. Toto jméno není veřejně známo a svěřit ho jinému elfovi je výrazem obrovské důvěry.

Věk

Jak již bylo řečeno, elfové jsou nesmrtelní, ačkoli v určitých případech mohou zemřít. Jejich nesmrtelnost se vztahuje pouze na smrt stářím, neboť stárnutí se na nich téměř neprojevuje, nemoci, meč či jed mohou  ukončit stejně tak život lidský jako život elfa. Přesto elfové vykazují větší odolnost vůči nemocím, zvláště však díky tomu, že tak bravurně ovládají magii.

Společnost

Elfská společnost je ve všem rovnoprávná, jak muži, tak ženy mají práva stejná. Jediné výsadní postavení mají – kromě královské rodiny, ovšem – děti. Navzdory elfí nesmrtelnosti se děti rodí velmi zřídka a ještě vzácnější je porod dvou dětí jednou matkou. Elfové proto děti ctí a velmi si jich váží, děti oplývají větším potenciálem k moci a magii, který však kvůli nedostatku znalostí a zkušeností nemohou platně využít. I tak děti zůstávají velmi váženými členy společnosti, což platí také o rodičích dětí. Rodina má u elfů velký význam, vyjadřuje niterné spojení dvou duší a elfské rozvody jsou obrovskou výjimkou a hlavně velkou potupou. Elfská láska je stálá a dlouhodobá, dá se říci, že většina elfů je ve vyhledávání vztahů poměrně opatrná a nepouští se do krátkodobých experimentů. Nevěra je u elfů něco jako vražda. Nenechte se však zmást; elfové prožívají vztahy stejně vášnivě a divoce jako lidé, jen o nich v podstatě nemluví, stejně jako veřejně nemluví o tématu tělesné lásky - to je k veřejné konverzaci zcela tabu. 

Není zcela jasné, proč se elfům rodí tak málo dětí - říká se ale, že s tím má co dělat obrovské množství magie, která je v Lesích všudypřítomná. Je možné, že po nedávném pádu Bariéry by se situace mohla změnit, nedá se však očekávat, že se změna populační křivky projeví dřív než za několik stovek let.

Rovnoprávnost elfského lidu také znamená absenci šlechtických či jiných významných domů. Ne, že by takovéto domy neexistovaly, ale nemají žádná zvláštní privilegia či výsady. Setkáme se tak s domy Akleathos či Valtharos, ale to je čistě z praktických důvodů, něco jako čísla popisná v naší realitě. Jedinou výsadou těchto domů je to, že se podílejí na volbě elfského krále/královny. Zde však také panuje rovnováha hlasů.

V elfí společnosti samozřejmě nenalezneme otroky či jiné sluhy, elfové sami se snaží sloužit přírodě a mocným stromům, které je skrývají a poskytují jim své koruny pro obydlí či hry.

Politika

Elfům vládne volený vládce, který je vybrán na základě hlasování jednotlivých domů. Elfové si svého vládce vybírají na základě jeho vlastností, a tak se nestává, že by se na trůn dostal nějaký blázen nebo šílenec jen na základě toho, že je z vládnoucí dynastie. Většinou však král/královna navrhne svého potomka jako svého nástupce Radě a ta tento návrh obvykle přijme, protože potomci královského rodu jsou vychováváni k vládnutí již od dětství a mají tak skvělé předpoklady. V případě, že úřadující panovník zemře bezdětný či bez návrhu na nástupce, konají se volby.

Elfové zastávají vyčkávací politiku, během které se snaží mobilizovat síly, které mají. Elfové se ještě více cvičí v boji a magii, to vše v očekávání blízké války.

Kolem krále/královny je shromážděna elitní skupina dvanácti zaklínačů a několika vojenských rádců, kterým může vladař naslouchat a jejich rady brát do úvahy a spolehnout se na jejich bezvýhradnou věrnost.

Etiketa

Národ älfakyn, jak se tato rasa ve starověkém jazyce nazývá, si velmi potrpí na formálnost a slušné chování, výstřednosti u elfů nebývají valně přijímány. Projevuje se to už na samotném elfském pozdravu, složeného ze tří částí, u kterých záleží i na pořadí, ve kterém se řeknou. Tento propracovaný systém nabídne zkušenému či obratnému pozorovateli možnost velmi brzy zjistit, s kým má tu čest.

Charakterové rysy

Samozřejmě, že se nedá takto povšechně popsat elfský charakter, ale některé povahové rysy jsou elfům velmi vlastní, a téměř všichni je v omezené či rozvinuté míře mají. Do tohoto výčtu se rozhodně řadí stoicismus, vlastnost, jež by se dala nazvat i jistým stylem života. Stoik se vyznačuje citovým chladem, nenechá se jen tak vzrušit a vůbec na sobě nenechá znát jakékoli emoce. Lidé považují elfy za arogantní a někdy až příliš strohé, nelíbí se jim také jejich povýšenost a přehnaná formálnost. Ale, jak zde již padlo, u každého elfa je to vždy alespoň trochu jiné.

Oblékání

Elfové si rozhodně potrpí na vkusném oblečení, které si vezmou do společnosti. Často se oblékají do hedvábných oděvů, ale stoupá obliba i dalších materiálů, spíše vídaných u lidí - např. brokát či samet; častý je také lámarae – setkaná kopřivová vlákna s vlnou, z něhož si vyrábějí oděvy. Typy oblečení snad není nutné vyjmenovávat – jen pro příklad uvedu košile, kalhoty, kamaše, sukně... Elfské oděvy se vyznačují jednoduchými, funkčními střihy, a jsou oproti lidským výtvorům podstatně lehčí, neobsahují mnoho vrstev. Je to tak i proto, že elfové jsou schopní zahřát se pomocí magie, ne jen teplejším oděvem. Elfové se vyhýbají kůži a kožešinám - nezabíjí živé tvory ani pro maso, natož kvůli oblečení.

Vztah k přírodě

Rasa elfů si velmi zásadně uvědomuje své pouto s přírodou. Jsou vděční za lesy, za záplavu zeleně, se kterou dokážou udělat divy. Přírody si velmi váží a respektují zájmy všech, kdo v lesích žijí, z čehož vyplývá, že elfa nepotěšíte kančí pečínkou ani nadívanými holoubaty. Tento bezvýhradný přístup k jídelníčku neporuší ani v nejhorších situacích.

Elfové tráví v lese prakticky celý svůj život, a za onu dobu se naučili kouzlem šlechtit rostliny a stavět si příbytky ve stromech bez jediného hřebíku či desky. Proto jsou elfské zahrady zaplaveny mořem barevných květů a lesy, v nichž žijí elfové, jsou naplněny atmosférou, která zpříjemní jakoukoli cestu jimi. Působením elfů panuje v lesích harmonie, stromy kvetou a nic jim nebrání, elfové dokonce rostlinám zpívají a jsou schopni u nich strávit nespočitatelné množství času.

Vztah k ostatním rasám

Díky své inteligenci a moudrosti elfové pochopili, že rozpory mezi národy nemají smysl.

Nikdo však neříká, že nemají výhrady ke způsobu života jiných ras, a že sebe tak nějak nepovažují za něco "lepšího". Ačkoliv elfové nejsou z těch, kteří by s jinými rasami válčili či se je snažili zničit, mnoho z nich cítí k lidem, trpaslíkům i urgalům jakýsi odpor hraničící s rasismem. 

Například vztah k lidem berou elfové tak, že se zoufale snažili pozvednout úroveň lidského života, ale narazili na pevnou bariéru přízemnosti, lenosti a nezájmu o vyšší cíle. Ani tak ale elfové na lidi zcela nezanevřeli, třebaže jim úplně nevěří. A dají jim to okamžitě najevo. Všem bez rozdílu.

O nepřátelství trpaslíků a elfů se také vyloženě nedá mluvit. Je pravda, že připomínek k tomuto národu zarputilých, robustních malých bytostí mají elfové nejvíce, zvláště kvůli vztahu trpaslíků a kamení. Mezi těmito národy jde o soupeření, rivalitu, ale to vše dokážou podřídit cestě za společným cílem. Možná.

Rasou, kterou elfové velmi ctí a jíž si velmi váží, jsou draci. Vzdávají jim hold, kdekoli se objeví a mají k tomu své důvody – považují draky za mocné tvory, kteří jsou schopni zachránit Alagaësii a uzdravit zemi z nemocí, kterými kvůli válce trpí. Na dracích obdivují především jejich svéráznost, sebedůvěru a vznešenost.

K vílám i druidům zastávají elfové veskrze neutrální postoj. Zajímají se o náležitosti a zajímavosti z životů těchto tvorů, ale zde jejich zájem končí. Je pravdou, že v minulosti elfové vílami, ale také druidy pohrdali, s vílami také svedli několik válek.

Velkou úctu samozřejmě elfové mají i k Jezdcům, jež jsou neodmyslitelnou součástí draků.

Především nová královna elfů Nilwëa se snaží o jakési otevírání se Lesů světu, o porozumění elfů a jiných ras. Ne vždy se tomu však daří.

Kultura a umění

Přicházíme k věcem, které elfové mistrně ovládají. Kultura obecně má u elfů své výhradní postavení a je to patřičně znát. Zájem o hudbu, literaturu a výtvarné dovednosti není u žádné rasy vyšší než u elfů. Ačkoli je zpěv a hudba hojně provozována v krčmách lidí, elfové v hudbě dosáhli mistrovství. Doprovázejí se na harfy, flétny a dřevěné bubínky a jejich zpěv je pro obyčejného člověka až smrtelným nebezpečím. Pomocí hudby a zpěvu si elfové pomáhají při vytváření kouzel, jimiž poté pozměňují přírodu – šlechtění, růst do jakýchkoli tvarů – anebo jen tak květinám zpívají.
Co se literárního snažení elfů týče, můžeme zde mluvit o opravdu vysoké kvalitě. Výsadní post má u elfů báseň, převážně lyrická. Kritériem přijetí je složitý veršový systém, který tvoří harmonii a dodává básni pravou uměleckou hodnotu. Epické básně přenechali elfové lidem, kdežto básně s historickým námětem opět zaujímají čestné místo v knihovnách elfích domácností. Opěvují v nich slavné činy elfích králů či Jezdců. Předčítání z takovýchto dlouhých básnických celků patří ke společenským událostem a námětem k diskuzím. S romány či povídkami se u elfů nesetkáme, jediným více rozvinutým prozaickým žánrem je epos.

Existují také elfí výtvarníci. Netvoří sice sochy, ale obrazů je také dost. Na zdích místností v elfských domech visí většinou abstraktní díla, ale výjimkou není ani přesné zobrazení krajiny, někdy i idealizované.

Mezi významnou slavnost patří Agaetí Blödhren, kulturní událost všech elfů z Du Weldenvarden. Její průběh není třeba rozepisovat, po tři dny se slaví založení Jezdectví a dlouhověkost elfů, samozřejmě pod chválou lesa a přírody. Oslav u elfů je však mnohem více, například oslava jara, tzv. Dagshelgr.

Boj

Ačkoli elfové neradi bojují a spíše se snaží najít vždy jiné řešení než to, které znamená řinčení mečů a vyslovování zaklínadel, na možný válečný konflikt se připravují v podstatě neustále. Elfští kováři jsou na takové úrovni, že dokáží elfské vojsko zásobit vskutku tím nejlepším, co Alagaësie může nabídnout kromě zářocelových mečů Jezdců. Rovněž elfské luky se svou pružností a pevností v jednom nabízejí velkou pravděpodobost trefit cíl a neminout.
Elfové jsou opravdovými mistry šermu, a, jak řekl Brom, ani nejhorší elfský šermíř nemá problém překonat šermíře z řad lidí. Může za to elfská stavba těla, ladné a mrštné pohyby a bezpochyby také systém cviků Rimgar, tanec jestřába a hada, jímž udržují své tělo v perfektní kondici.

Magie

Mezi bezpočet talentů, jimiž byli elfové obdarováni, patří také schopnost kouzlit. Není to samozřejmostí, a velkým kouzelníkem se nestává jen tak někdo. Elfové zvládají základní kouzla, která nestojí velké množství energie a jen hrstka z nich ovládla magii natolik, aby se o nich mohlo říkat, že to jsou elitní čarodějové. Zde však není úplně nasnadě mluvit o talentu, elfové si získávají obrovskou výhodu pro kouzlení tím, že plynně mluví starověkým jazykem i v normálním životě. V tomto jazyce také myslí, a také proto je pro ně kouzlení snadnější než pro kteroukoli jinou rasu. Talent pro kouzla je poměrně vzácný a proměnlivý s věkem. Je opravdu vysoce nepravděpodobné, že po náhodném použití kouzla v např. desátém roku dítěte bude dítě plynule kouzlit. Po takto brzké zkušenosti s magií nastává úplný zvrat – dítě magii nedokáže ani přivolat, ani jinak obstarat. Jeho nadání se projeví až okolo čtyřicátého roku života. Takových kouzelníků je však takový počet, že je snadno spočítáte na prstech ruky.

Slabosti

Třebaže by se mohlo zdát, že elfové jsou ve všem skvělí a bezchybní, není tomu tak. Jejich váhavost a nerozhodnost stála již mnoho zástupců této rasy život. Elfové také dokážou zranit své blízké, aniž by to chtěli. Jsou příliš hrdí, a přiznání jejich pochybení se jen tak nedočkáte. Mimořádně pyšní jedinci vyskytující se mezi elfy doplácejí na svou pýchu častěji, než bývá zvykem. Je sice pravdou, že elfové dostali do vínku více, než ostatní rasy, ale také se od nich více očekává.

Náboženství

Národ elfů se s vírou nijak nezatěžuje. Je pravda, že často mluví o hvězdách, ale rozhodně v ně nevěří. Požehnání Ať nad tebou hvězdy bdí je vyjádřením přání dlouhověkosti, nikoli bláznivé víry ve svítící objekty na noční obloze. Elfové je pojali jako součást přírody, a mají k nim náležitou úctu. I když veřejně neodsuzují náboženství, považují to za výraz odevzdanosti a především nedostatku poznání. Lidská i trpasličí božstva jsou pro ně snůškou nesmyslů, které dokážou vyvrátit logickými argumenty, nicméně trpaslíci ani lidé o to samozřejmě nestojí. Pokud bychom měli říci, zda elfové v něco věří, byl by to rozum a vědění. Osob, které nemají zájem o poznání, je opravdu velmi, velmi málo.

Elfové a jejich věk

POZNÁMKA č. 1 - Kouzlení

Hlavní devizou elfů je kouzlení. Každý jedinec však začíná kouzlit jindy a jinak. Zprůměrovat - to není vůbec lehké. Výjimečně nadané děti kouzlí od 10-20 let, v období 20-40 let však kouzlit neumí. Kouzlo vyvolané je na 100% náhoda podnícená vlohami od rodičů. Ovšem většinou elfové kouzlí od 40 - 90 let.

POZNÁMKA č. 2 – Elfové a gramotnost

Elfové by asi jen těžko byli národem moudrých, kdyby neuměli psát. Tady ovšem záleží výhradně na rodičích, kdy své děti začnou učit psát a číst. Vzhledem k tak velké náročnosti elfského psaní a čtení se nemůžeme divit, že elfové jsou gramotní až okolo 25. roku života, není to však pravidlo, pouze v tomto věku už minimálně 95 % elfů ovládá tuto schopnost.

Hierarchie lidí neb dělení šlechty a vojska

Jako téměř většina národů a ras má své vlastní rodělení mezi svými, tak lidé mají to své - nejsou a nikdy nebyli výjimkou. A pokud byste si chtěli tvořit nějakého šlechtice, tak je jistě dobré znát naše Alagaesijské dělení postavení u lidské rasy.

Nyní si rozebereme jednotlivé tituly, aby jste měli představu o tom, jak je máte oslovovat, jakými tituly se častovaly děti a manželky, či zda jsou ty či ony tituly dědičné - případně jak jste jich mohli dosáhnout a co patřilo - či mohlo patřit pod vaši správu. A také byste měli vědět, že kdo je níže, tak bez vyzvání nekráčí po boku toho, kdo má vyšší titul - pokud k tomu není vyzván - ale dva až čtyři kroky za ním (co se týče gardy tak v odstupu okolo metru kolem chráněnce - nikoliv před, ale diagonálně od něj, či za ním). Co se týče obecné etikety, tak pukrlata (úklony), vykání, oslovování - z nižšího stavu máte níže uvedeny oslovení, pakliže jste výše, postačí Pan nebo Paní. Králové si dokonce mohou dovolit vám tykat a oslovovat vás jmény - prostě jak uznají za vhodné.

Panovníci

Král / Císař - Obvykle dědičný titul

Člověk jehož úkolem je spravovat a chránit celou zemi podle svého nejlepšího mínění. Jen král sám se může rozhodnout zda uposlechne radu - pokud tedy nějakou má - či bude jednat dle svého uvážení a jak nejlépe uzná za vhodné. Rada pak má možnost uspořádat nové volby nebo rozhodnout, zda titul bude dědičný či nikoliv.
Králem či císařem se jedinec stane v důsledku voleb a nebo bude uchvatitelem moci. Obyčejně za jeho vlády bývala absolutní monarchie, ale jak již bylo řečeno, tak pokud spolu s ním vládne rada, tak je nastolena konstituční monarchie . Lid k němu vzhlíží, obdivuje a občas až fanaticky uctívá. Někdy bývá dokonce přirovnáván k bohu.
Pokud se ožení, tak jeho ženu nazýváme královnou / císařovnou a děti poté princ a princezna. Dědicem trůnu pak zpravidla bývá prvorozený princ - korunní princ - pokud se neřekne jinak nebo nejsou v nástupnické linii pouze ženy. Ten má ze svých sourozenců největší práva. Po něm následují ostatní synové, jak šli za sebou z matčina lůna. Teprve poté přicházejí na řadu dcerky a pakliže pár nemá děti, či král neuzavřel sňatek, tak se mohou o trůn ucházet případní levobočci -  jenže málokdy se o nich ví. A v případě manželských dětí je mnohdy královna nechá zabít, aby si zajistila, že na trůn usednou její děti.
Panovnický pár oslovujete „Vaše Výsosti” či „Vaše Veličenstvo” - v případě dětí lze užít stejných výrazů, ale častěji se vyskytuje oslovení „Princi” a v případě dívky „Princezno”. Pokud se dostanete do jejich uzavřeného okruhu přátel, tak pokud nesvolí jinak, tak je oslovujete jejich titulem, před který  přidáte zájmeno „Můj” či „Má” - pokud svolí oslovení jménem, tak přesto málokdy smíte tykat. Jinak vykat a vykat. A nezapomeňte, že na veřejnosti oslovovat jménem není vhodné, nýbrž krajně nezdvořilé a nežádoucí - své výhody přátelství s králem, královnou či dětmi si ponechte do soukromí.
Může udělovat všechny tituly, u vyšší vrstvy pak určuje, kterou oblast dostanou do správy. Správu državy nižší vrstvě poté rozděluje správce oblasti.

Vyšší šlechta

Vysoce vzdělaní, bohatí.

Tito lidé pak obvykle panují z nějakého sídla, které si rodina předává po celé generace, dokud král nerozhodne jinak. Mohou dokonce vládnout městu a spravovat jej dle svého uvážení - stavby, opravy, využívat finance,... Okolo nich jsou poté nějaké jejich další državy, které spravují podle libosti (vesničky, maličké sídla a hrádky, farmy, statky,...). Samozřejmě řídí svůj obchod v jim přidělené půdě. Jejich povinností je investovat do armády a stráží, ale zbytek si zvolí především sami.
Zpravidla dědí syn, ale až hlava rodiny si určí zda jeho následníkem bude prvorozený či prostřední syn. Zde však může v případě dcer dojít k tomu, že dědí ona a i když vládne, tak titul kněžny, markraběnky, hraběnky nebo baronky získá až po svatbě.
Až na barona pak všichni mohou udělovat tituly nižší vrsty a přidělit jim správu některé ze svých držav, přizvat je ke svému dvoru nebo jim zařídit dědičnost titulu v případě rytíře.

Kníže / Markrabě - Dědičný titul

Kníže - Jeho ženou je kněžna a syna nazýváte kněžic - v případě dívky se často používá označení markýza, méně často pak komtesa.
Markrabě - ženou je markraběnka a děti se nazývají buď vikomt či komtesa.
V obou případech oslovujete tyto aristokraty „Jasnosti” či lehce familiérním „Můj Pane” a „Má Paní”. Děti pak oslovujete pouze posledními dvěma zmíněnými. S vykáním a tykáním to funguje naprosto stejně jako u krále - a stejně tak jako to platí u šlechty obecně. Bratříčkování si nechte do kruhu přátel či rodiny, ale nikoliv na veřejnost.

Hrabě - Dědičný titul

Princip je obdobný jako u markraběte (rozdíl mezi nimi je, že markrabě je významější titul) Manželka od hraběte je hraběnka a jejich syn je vikomt a dcera komtesa.
Rozdíl je pak v oslovení, kdy kromě „Můj Pane” a „Má Paní” používáte místo Jasnosti oslovení „Milosti”.

Baron - Dědičný titul

Nejníže postavený ze zástupců vyšší šlechty. Vlastně je spíše na pomezí vyšší a nižší - takový ten zlatý střed. Je výjimkou, protože k jeho titulu nemusí jako samozřejmost náležet město, ale třeba jen nějaké sídlo z držav města, kterému pak vládne jiný z výše zmíněných. Často pak pobývá u dvora města, kam jej vezme jeho správce (kníže, markrabě, hrabě) a často tam pobývá také z důvodu pokrevního sblížení s rodinou panovníka (syn si vzal komtesu a nebo dcera vikomta apod.). Nejčastěji právě s barony u dvoru mají hrabata nejlepší vztah.
Manžela barona je baronka a jejich děti se nazývají baronet či baronesa. Oslovování se pak od hrabat liší tím, že je oslovujete „Pane” nebo „ Paní” - často pak přidáte Urozený či Blahorodý, aby bylo jasné, že jeho titul není vyšší či nižší. A slovo Můj a Má vypustíte. To náleží výše postaveným.

Nižší šlechta

Častěji než cokoliv jiného má od panovníka ve správě některou z jeho držav - vesničku nebo hrádek, kde zastává pozici správce. Popravdě je častěji najdete u dvora jako ocenění za jejich služby městu, rodině či zemi.

Vévoda - Dědičný titul

Jak jsem již říkala, tak u nižší šlechty užíváte pouze oslovení „Pane” a „Paní” - bez zájmene před ním. U vévody je možno také použít jako oslovení titul, v případě vévodkyně je ještě možné užít „Madam”. Případně kombinovat titul a výše zmíněné oslovení. Děti vévody a vévodkyně se nazývají pouze šlechtična nebo šlechtic nebo pak také mladá vévodkyně a mladý vévoda.

Lord - Dědičný titul

Zde je to trochu zajímavější, co se týče oslovení, protože mimo starého a známého „Pane” a „Paní” se užívá tako „Můj Lorde” nebo „Má Lady”. Ano, ano zde je vyjímka a při užití titulu můžete použít také zájmena. V případě dětí od Lorda a Lady pak užijete opět krásného přídavného jména mladý - a to i v případě užití oslovení Pan a Paní.

Rytíř - Nedědičný titul

A zde se již dostáváme k titulům nižších šlechticů, které se nedědí, takže pokud se jejich potomci chtějí dostat do šlechty, tak musí mít dostatečné bohatství, aby tam spadali jako bohatí měšťané. Nebo se také mohou o titul zasoužit, že ano. Rytířova žena se oslovuje jako Dáma a jejich děti šlechtic a šlechtična. Zemře-li však otec, tak již nejsou tak úplně šlechtici jako měšťany. Přesto se tak ale nazývají, dokud do šlechty spadají - alespoň díky bohatství. Pak se to ale samozřejmě šine pomalinku dolů po společenském žebříčku
Rytířský stav je tedy na pomezí vyšší vrstvy a nižší šlechty. Jako oslovení je nám již známé „Pane” a „Paní” - v případě muže se ještě říká „Statečný rytíř”.

Rytířský stav, lze prohlásit z vůle panovníka za dědičný, pokud k jeho získání vedly skutky opravdu záslužné. Obvykle se tohoto postupu využívá nechce-li panovník prohlásit rytíře lordem, ovšem chce se mu odvděčit.

Zeman - Nedědičný titul

Njdete jej v nějaké vesnici, která spadá do správy vyšší šlechty a vykonává funkci místního starosty (zemana). Jeho žena již žádný titul nemá. Je to prostě Paní. A jejich děti...nejvíce se setkáte s častovaním dcera/syn Zemana nebo Pána. Tak je také oslovujete. „Pan” a „Paní”. Jedná se o titul čistě praktický, usnadňuje správu větších územních celků, jejich rozdělením na jednotlivé oblasti.

Vyšší vrstva

Bohaté měšťanstvo, konšelé a radní, řemeslní mistři, vrcholky armádních příček, ministři a pobočníci a v neposlední řadě šlechta, patřila k nejbohatším lidem v našem světě. Měli velké domy skoro ve středu měst a okolo velkých náměstí. Mohli si dovolit osobní sluhy, koně, povozy, luxusní zboží i maso každý den. Čili, tihle lidé byli za vodou. Častokrát se odmítali stýkat s lidmi z nižších vrstev a považovali je za plebs. Byli vzdělaní a to docela dost, někteří uměli i jazyky jiných ras, znali zeměpis či ekonomii. Patřila zde i naprostá většina lidí od dvoru, různí vzdělanci a učenci, ti žili povětšinou z rent panovníka, který jim ji udělil. Dále zde byli vrcholoví řemeslníci, cechovní mistři či pouze mistři, kteří měli krám s několika řemeslníky, kteří pracovali pod ním a které platil. Společné výnosy pak mohly být mnohdy velmi, velmi vysoké. Stále však jako jedni z mála z Vyšší vrstvy museli umět a museli pracovat. Armádní špičky, počínaje generály a veliteli armádních složek konče, měli vysoký žold a mohli si dovolit kde co. Byli ale povinni armádě a hlavně v Království to byla velmi těžká a nebezpečná činnost. Peněz si užívat moc nemohli, zato se těšili velkého a vysokého postavení.

Střední vrstva

Byla o něco málo početnější, jsou to převážně měšťané, řemeslníci a obchodníci, můžeme mezi ně řadit i velkostatkáře, šenkýře a hospodské. Klasicky mezi řemeslníky pevládali výrobci produktů pro denní potřebu, ale ti již sídlili ve městech. Byli to kováři, ševci, krejčí, tesaři, bednáři, truhláři, mečíři, plátneři, zlatníci, apatykáři, cínaři, kovolitci, méně často lékaři (lékaři byli často pronásledováni, u nás jsou nejvýznamnějšími lékaři Remarkulos z Teirmu, Mistr Ulrin z Uru´baenu a Mistr Feringold z Aberonu), dále nepřeberné množství lidí navazující na tato odvětví, mezi nimi řezbáři, zámečníci, sedláři, kovolitci a podobně. Dále zde byli prostí vojáci, ale zde záleží na velikosti žoldu, dále stráže a vše co se s nimi odvíjí.

Zvláštní třídu, již lépe placenou než prostí dělníci z venkova byli většinou lidé, které platilo město. Můžeme je nazvat stavaři. Tito dělníci nebyli sice tak bohatí jako většina lidí střední vrstvy, ale i tak to bylo více než na venkově. Mezi ně řadíme obkladače, pokladače, dlaždiče, kameníky, sochaře apod.

Tito lidé měli alespoň základní vzdělání, nejčastěji chlapci, jelikož ve fantasy světech se středověkou tématikou reálně vzdělání dostali jenom muži, ženy měly jinou úlohu, ale to až později. Většina z nich se uměla podepsat nebo si alespoň přečíst co bylo na vývěsním štítu daného obchodníka napsáno. Byli rovněž vzdělanější, nezřídkakdy věděli a osobně poznali i jiná města a někteří z nich i cestovali, hlavně řemeslničtí mistři. (Ti v některách případech mohou přeskočit až do vyšší vrstvy.)

Střední vrstva žila většinou ve městech až na občasné řemeslníky a velkostatkáře, kteří měli domy stejně ve středu vesnice a v nejlepším stavu. Všichni si většinou mohli dovolit hrazděný i vícepatrový domek s taškovou střechou, mohly být použity i došky či dřevěné tašky. Bydleli blíže středu města, ulice byly v lepším stavu a pohybovat se zde bylo bezpečnější. Nezřídkakdy byli namačkání v okolí náměstí. Většina těchto domů měla podloubí, jelikož řemeslníci měli dole často svoje krámky, stejně jako

obchodníci. Co se týkalo úrovně života, měli již i více nábytku, často se předváděli jeho zdobeností a stejnou úlohu hrál i oděv. Byl pestřejší, měl více vrstev a občas se vyskytla i nějaká ta tmavší i pestřejší barva.

Nižší vrstva

Ve středověku nejpočetnější a to majoritně, jelikož jí tvořila naprostá většina všech obyvatel. Byli to převážně rolníci s prostými vesničany, měšťané a obecně řemeslníci pro denní potřebu. Často byli negramotní (většina lidí ve středověku neuměla číst ani psát a nevzdělanost byla daleko vyšší než dnes. Většina z nich věděla, co je za humny a dále to byla cizí země (nebojte se zaregistrovat se s nevzdělanou postavou. O to více zábavy si užijete a žili velmi krátce z důvodu nemocí a tvrdé dřiny. Život v této vrstvě nebyl tudíž vůbec lehký.
Mezi nižší vrstvu patřili zejména lidé, kteří dodávali suroviny jiným řemeslníkům, například dřevorubci, hlinaři, vápeníci, kamenolamači, kovkopové, horníci a celkově dělníci. Patřili k nim i farmáři a statkáři, pokud neměli dostatečné výnosy a samozřejmě děvečky, čeledíní i většina sluhů a služebných.
Prostý život takových to lidí byl těžký. Jen málokdy jedli maso, někdy jen jedno do měsíce ne-li méně, jelikož si jej nemohli dovolit. Příjmy měli naprosto směšné i pár měďáků za den, který jim někdy nevystačil na celou rodinu. Domy stavěli tudíž z nejlevnějších materiálu, většinou to byly dřevěnice, které si vesničané stavěli společně, ve městech tvořili tito lidé okraj a domy měli nejblíže hradeb, byly většinou hrázděné, ale i u nich se občas našly dřevěné domky. Hlavně co se města Dras-Leona týče.
Naprosto vyloučenými lidmi, které sice řadíme do nižší vrstvy, ale kteří nemají naprosto nic je chudina. Většinou žebráci a opilci, na vesnicích to byli lidé o jednom domku s jednou místností, kde spali společně se zvířaty a malým políčkem. Živořili a žili nuzně, často umírali a přenášeli nemoci

Armáda

Armáda vždy fungovala jako jistá protiváha šlechticů v mocenském boji. Zatímco aristokracie vládla právem od panovníka vojenští velitelé měli v rukou samotnou moc a podléhali přímému velení krále či císaře.

Seznam šlechticů a jejich rodů zde na Alagaesii

Poznámka: Správce místa je kdo vládne městu a má pod sebou přilehlé državy. Je tedy nejvýše postavený - znamená, že vaše hodnost musí být nižší než jejich. U postavy bez profilu si můžete vytvořit nebo jejich děti a další příbuzenstvo. Tam kde bude ??? máte neomezenou možnost si vytvořit šlechtice (ať už správce místa, dvůr, nebo někoho z držav). Kde bude ,,-’’ si nikoho netvořte prosím.

Rody žijící v lidském království:
Hadarak:

• Král Miron z Uru´baenu (-)
• Rod Ertiů z Uru´baenu (???)
• Hrabata z Bullridge (Tarhymal Ezir)
• Knížata z Burgsanku (???)
• Hrabata z Gil’eadu (???)
• Baronové z Aroughs (viz. Vennor Mondest z Aroughs)
• Markrabata z Belatony (???)
• Hrabata z Dras-Leony (???) - zůstali původní
• Hrabata z Feinsteru (???)
• Vévodové z Furnostu (???)
• Lordi z Melianu (???)
• Lordi z Orenianu (???)
• Vévodové z Vrcholce (viz. Utmar)
• Lordi z Leosu (???) - zůstali původní
• Muina (viz. Sar’cuvëy)

Dračí hory:

• Lordi z Nardy (???) - zůstali původní
• Lordi z Therinsfordu (???)
• Vévodové z Kuasty (???)
• Knížata z Teirmu (???)

Surda:

• Markrabata z Aberonu (???)
• Hrabata z Cithrí (???)
• Hrabata z Reavstone (???) - zůstali původní
• Rhodwalský rod (???) - zůstali původní
• Páni z Petrovye (???) - zůstali původní

Nyní vyhnané/zaniklé původní rody:
Království:

• Král Galbatorix z Uru'baenu (viz. Galbatorix)
• Markrabata z Feinsteru (viz. Enni Krásnoočko)
• Hrabata Eruner z Gil'eadu (viz. Aronel)
• Rod Hugortů z Belatony (viz. Eyrik Hugort)
• Rod Welerů z Teirmu (viz. Sedrik)
• Hrabata z Ceunonu (viz. Sylphania)
• Baronové rodu Meac (viz. Aronel)
• Rod z Caironu (viz. Bayn Železná pěst)
• Rod z Orenianu (???)

Protektorát Surda:

• Královský rod Aerthí z Aberonu (viz. Orrin)
• Pánové z Cithrí (viz. Sedrik)

Autor: Arwina Greensleeves, Wran

Pro konkrétní svátky navštivte kalendář.

Náboženství uctívající slunečního a měsíčního boha Solase se v Alagaesii objevilo až po nástupu Galbatorixe na trůn a protikrálovští učenci tvrdí, že bylo také zavedeno samotným Galbatorixem, který Solase vytvořil jako svůj obraz – on i zlatý bůh mají dvě tváře. Solas tvář sluneční a měsíční, Galbatorix tvář krutého válečníka i milovaného vládce Království, které pod jeho vládou, nutno přiznat, vzkvétalo.

Solasova církev bývala bohatá, uznávaná a velice dobře fungující instituce, která bývala štědře podporována penězi ze státní pokladny. Jejím hlavním cílem je „očistit“ zemi od mágů a všech nelidských ras. Nutno však jí přiznat, že též léčila nemocné, sytila hladové a ochraňovala sirotky a vdovy.

V dnešních dobách je to však pomalu ustupující náboženství, kvůli přijímání elfů, trpaslíků a jiných ras do Království. Věřící však stále existují a své protimagické názory se snaží přizpůsobit nové době.

Posvátné texty a modlitby

Nejdůležitějším textem je pro všechny Solasovce Zpěv Slunce, což je rozsáhlá sbírka náboženských příkazů, žalmů a modliteb, sepsaná v centrálním dialektu Solasovou církví v prvním desetiletí její existence. Za svůj vzor si pravděpodobně vzala knihu Adanmar, jejíž kvalit ale podle mnohých nedosahuje. Zpěv Slunce je totiž psán tak, aby mu rozuměl i obyčejný lid, zatímco Adanmar byl v překladech ověnčen mnoha výklady a doplněními, díky nimž ho pochopí jen opravdoví učenci a znalci.

Nade všechny bohy veliký je Solas;

všechny bohy do země zadupal a zničil,

všechny je vrátil jejich špinavé matce.

Nade všechny bohy mocný je Solas,

věř, člověče – nemají zázraky jiných příčin

nepocházejí odnikud než od Solase.

Jako Slunce září ve dne náš Solas

zalévá požehnáním svým naše tváře.

Jako Měsíc v noci chrání svět náš Solas

náš spánek hlídá posvátná ta záře.

Jsi nic, člověče, pouhé zrnko prachu proti bohům

Jsou bohové zrnko prachu proti svaté Solasově síle.

To on žehná nám, našim městům a všem našim domům

Jemu služ věrně, člověče, a klaň se mu čile.

(Žalm zpívaný při bohoslužbách, v Zpěvu Slunce označený číslem 17)

…Vstupte do jejich Lesů, vezměte si je ohněm a železem a zničte všechno to zkažené v nich. Neboť tak pravím, já, váš bůh, váš Solas, pán dne i noci – obyvatelé těch Lesů nepochází ze mě, a co nepochází ze mě, pochází z Matky. Však Matka je prohnilá a nic, co pochází z ní, nevejde do mého zlatého chrámu.

Půjdete-li do Lesů, budu ostřím vašich zbraní, má ruka vás bude chránit před vším nebezpečím a můj duch bude s vámi, provázet vás na každém kroku. Kdo by mohl ohrozit můj lid, můj svatý lid, který jsem si vyvolil mezi všemi, který jsem oživil svým svatým dechem, a který chráním před strašlivými spáry Unhiry? Vězte, lidé – jsem-li já s vámi, nikdo nebude mít dost síly na to, aby vás porazil.

(Zpěv Slunce, část „Tak pravil Solas“ ospravedlňující válku proti elfům)

… Na počátku byla jen Unhira a její strašlivé děti, její hadové a draci, její špinaví potomci plní magie a zla. Na počátku všeho byla tma, zlo a řev netvorů. Však uprostřed té tmy zrodilo se světlo, zářilo a rostlo a ta tma ho nedokázala porazit. Zrodil se Solas, veliký bůh, zlatý bůh Slunce a stříbrný bůh Měsíce, ozářil vše svým svatým svitem a vyzval Unhiru na souboj. Přijala výzvu pyšná bohyně; však padla pod mocnou Solasovou dlaní a on ji srazil k zemi.

Pak stvořil člověka, bytost ryzí a neposkvrněnou magií, bytost k obrazu svému, aby bránil Matce proti jejímu návratu, aby žil a radoval se ze světa, aby po smrti stanul v Solasově zlaté síni. Však Unhira, ďábelská Matka, nebyla mrtva; žije dál a z ní pochází všechno zlo, s nímž člověk a Solas musí bojovat.

Pravím vám, lide můj – je třeba to zlo vykořenit, spálit ho jako se pálí plevel, protože dokud nebude spáleno, nebude moci zrno Solasem zaseté v našich srdcích klíčit, a my nedojdeme pokoje a štěstí u Něj.

(Dopis uru’baenského velekněze všem věřícím, výňatek. Text vychází ze Zpěvu Slunce, je silně rasistický a protimagický. V Galbatorixových časech se jednalo o jeden z nejdůležitějších spisů víry, dnes je snaha ho naopak zničit a dostat z lidské paměti do zapomění)

Jsem špinavý, špinavý, veliký Solasi,

špína je na mé lidské tváři.

Jsem špinavý, špinavý, veliký Solasi

očisti mne svou září.

Shlédni na mou víru, veliký Solasi

na moje srdce, patřící jen tobě.

Mne veď na pouti mé, veliký Solasi,

mou cestu osvěcuj v každé době.

(denní modlitba Solasovců, prosba za očištění od hříchů a za ochranu)

Ach Solasi! Černá tma naplnila mou duši

zahalila mne jako pohřební rubáš.

Odkud přišla, kdo jen to tuší?

Svou milostí mne k sobě uvaž!

Ach Solasi! Den je daleko, na obloze nov

černé stíny se vylouply z koutů

Předků mých ke mně sladce volá rov

duchové zlí, Solasi, jsou tu!

Odžeň je ode mě, chraň mě jich svodů

vždyť já přec patřím jen jednomu bohu.

Odžeň je ode mě, je i Matku zlou

já chci jít životem i smrtí za tebou.

(modlitba Solasových kněžek-adeptek, začátek rituálu zasvěcení)

Solasi veliký, při mně stůj,

ochraňuj rodinu i domov můj.

Ode všeho zlého chraň nás vždycky,

mě, ženu mou i všechny mé dítky.

(denní modlitba otců)

Rituály

Všechny rituály Solasovců se prováděli v chrámu nebo v jeho blízkém okolí, např. v klášterních zahradách. Rituálů pro běžné lidi je několik – Osvita, rituál zasvěcení dětí do víry, Zářice – uvedení do dospělosti, poté samozřejmě svatba, pohřební rituál a též očistný rituál.

Osvita

Iniciační rituál novorozenců, při němž rodiče za své dítě slibují, že bude věrným Solasovým věřícím, že bude bojovat proti silám Unhiry a jejích posluhovačů a že nikdy nezakolísá ve své víře ve zlatého boha. Mimo jiné se dítě ústy rodičů zavazuje v dospělosti platit Solasově církvi desátky. Solasův kněz po slibu rodičů dítěti na čelo, bříško a dlaně nakreslí olejem smíseným se šupinkami zlata (nebo podobně zbarveného kovu) Solasův znak, čímž je rituál dokončen. Po skončení rituálu se obvykle rodina dítěte ubírá ke společné hostině.

Zářice

Rituál, při němž osmi až dvanáctileté děti opakují slib, který při Osvitě dali Solasovi jejich rodiče. Zářice podstupuje více dětí současně, obvykle v období kolem slunovratů. Rituál začíná slavnostním průvodem městem, děti účastnící se rituálu jsou oděny do světlých šatů a nesou nezapálené svíce. Poté v Solasově chrámě své svíce zapálí, odříkají slib a zúčastní se bohoslužby. Následuje hostina, která je společná pro celé město/vesnici.

Očistný rituál

Probíhá zpravidla dvakrát ročně, v den letního a zimního slunovratu. Začíná jím vlastně veliká oslava těchto dnů. Věřící se svému bohu omlouvají za své chyby, leží při tom na podlaze chrámu tváří k zemi a mlčky se modlí, zatím co kněží zpívají žalmy ze Zpěvu Slunce.

Svatba

Snoubence oddává obvykle Solasův kněz, pravomoc k tomu má ale i vyšší kněžka. Snoubenci jsou oděni v bílém či světlém šatu, obvykle novém. Nevěsta mívá v rukou kytici, před svatbou jí ženich obvykle daruje nějaký šperk, který má symbolizovat jeho lásku k ní. Kromě snoubenců se obřadu musí zúčastnit též dva svědkové. Při obřadu kněz říká: „Drazí snoubenci, sešli jsme se dnes v tomto svatém chrámu, aby vám a vaší lásce požehnal jediný pravý bůh, bůh světla a slunce, Solas. Solas ustavil manželství jako nejvyšší a nejcennější ze všech svazků. Manželé mají společně plodit a vychovávat děti. Muž má být silný a má být rodině ochranou, žena má být laskavá a svému muži vždy poslušná. Společně tvoří pár; jako jelen patří k lani, jako lvice ke lvu, tak patří muž k ženě a žena zase k muži.“

Poté čte vybrané pasáže ze Zpěvu. Nakonec se ptá snoubenců, nejprve muže: „Ptám se tě před Solasovou září, (jméno), bereš si za svou manželku (jméno)? Budeš za ní stát v dobrém i ve zlém, budeš chránit ji i vaše děti? Neopustíš ji v nemoci ani ve smrti?“ Muž odpovídá: „Ano.“ Poté se kněz zeptá ženy: „Ptám se tě před Solasovou září, (jméno), bereš si za svého manžela (jméno)? Budeš za ním stát v dobrém i ve zlém, budeš vychovávat vaše děti, budeš mu poslušná vždy a ve všem, jak káže Solas? Neopustíš svého muže v nemoci ani ve smrti?“

Poté, co žena odpoví „Ano“ přistoupí svědkové a říkají: „Touto dlaní a těmito slovy potvrzuji, že tito dva, co před knězem stojí, k sobě vskutku patří a dnes si slíbili manželský slib. Nevím o ničem, co by tento jejich sňatek mohlo porušit či zneplatnit.“

Poté kněz manžele požádá, aby se chytili za ruce a pomaže jejich spojené ruce zlatými šupinkami. Pak je oddá: „Nechť vás Solas věčně spojí v tomto svatém svazku a nechť žehná vám i potomkům, kteří z vás vzejdou. (jméno) a (jméno), z moci mi svěřené zlatým bohem Solasem, pánem celého světa, vás prohlašuji mužem a ženou.“

Poté se svědkové i manželé podepíšou do matriky a sňatek je uzavřen. Neumí-li nikdo ze účastníků svatby psát, je zvykem jména nadiktovat knězi.

Pohřební rituál

Pohřbívání probíhá do země, ale ne přímo – Solasovci jsou pohřbíváni v dřevěných rakvích, které jsou obvykle zdobené Solasovými symboly a výňatky z posvátných textů. Rakve jsou jakýsi výsměch Unhiře, protože mrtvý sice leží v zemi, ale vlastně se jí nedotýká. Významné osobnosti jsou stejně jako u Bratrstva pohřbíváni v hrobkách nebo kamenných rakvích v chrámech a klášterech. Samotný rituál je velmi prostý, zazpívá se žalm ze Zpěvu Slunce, kněz požehná pohřbívanému na jeho pouti k Solasovi, někdo blízký mrtvému promluví o jeho životě a poté je rakev zasypána.

Kněží a svatyně

Solasovi věřící stavěli svému bohu rozsáhlé chrámy, které bývaly podobně velkolepé, jako býval Ómaův chrám na Ostrově; pravděpodobně si právě tento chrám vzali stavitelé za vzor. Chrámy jsou veliké, uvnitř i zvenku bohatě zdobené zlatem, mají mnoho věžiček a kopulí. V každém chrámu je veliká Solasova socha, oltář a mnoho lavic v řadách za sebou, kde sedávají věřící. Chrámy jsou obvykle otočené na východ, a za oltářem bývá veliké okno, jímž do chrámu vchází sluneční svit.

U chrámů bývají také kláštery, kde žijí buď Solasovi kněží nebo kněžky, nikdy ne společně, vždy mají alespoň oddělená křídla budovy. Všechny kněžky i kněží se zavazují k celoživotnímu celibátu. U klášterů bývá lazaret, kde především kněžky léčí nemocné, kněží a mnichové hlavně slouží bohoslužby a kážou lidu. Kláštery slouží také jako ubytovna pro pocestné a je možno tam zadarmo přespat a najíst se. V klášterech bývají také sirotčince, kde se sestry starají o osiřelé děti.

Speciálním oddílem Solasových služebníků jsou mniši-bojovníci, kteří se rozhodli svému bohu sloužit pomocí meče. Ke svému úkolu  jsou vedeni už v dětství a jsou velice pečlivě cvičeni. Jakmile se jednou rozhodnou pro tuto cestu, už své rozhodnutí nemůžou vzít zpět.

Zvolání a nadávky

Nejčastější je samozřejmě „U Solase!“ případně „U Solasovy svaté záře!“, to jsou výkřiky překvapení. Jako nadávku často používají „Unhiřin synu“ nebo prosté „Hade“, což obojí odkazuje ke zkažené Matce Zemi. Označení „čarodějnice“ je také velmi závažnou urážkou, protože navíc osobu takto titulovanou může přivést do nebezpečí. Solasovi kněží jsou velmi nekompromisní, jde-li o magii.

Příběh

 *Vcházíte spolu z velkým davem lidí do ohromného zlatého chrámu. Budova je vystavěna tak, že má spoustu menších kulatých věžiček, které se vzpínají k nebi jako zlaté hroty kopí. Když procházíte zdobeným portálem všímáte si ohromné sochy Solase, která na vás shlíží z druhé strany chrámu, musí být nejméně dvanáct stop vysoká a blyští se zlatou barvou ve světle, které na ní dopadá z umně udělané rozety. Usedáte na umně zhotovené dubové lavice a když se rozhlédnete vidíte, že všechny místa jsou zabraná. K soše přistoupí jeden z mladších knězů a zapálí oheň v jedné hluboké misce, kterou socha drží. Přistoupí ještě dalších jedenáct mnichů, všichni jsou oblečeni v bílém rouchu obšívaném zlatou nití. Jeden z nich předstoupí před ostatní.* Lide Giliedský, sešli jsme se zde abychom poděkovali mocnému bohu Solasovi za ochranu, kterou nám poskytl a zahnal tu blížící se nelidskou hrozbu z lesů. Děkujeme ti za to, že si požehnal našim vojskům a dopřát si nám vítězství a to i přes to, že nepřítel používal temné síly prohnilé matky. Ale myslíte si, že tohle je konec ? *Zeptá se a čeká na odpověď žádná však nepřijde, tak pokračuje dál.* Ne ty nelidský bastardi nás budou chtít vyvraždit do jednoho. Vezmou si naše mladé ženy a z dětí si udělají buď hračky nebo otroky. Jako by nestačilo, že nám už odnepaměti kradou naše děti. Já se však nehodlám pokořit té jejich temné síle, kterou jim dala ta jejich falešná bohyně. My jsme národ z království a budeme pevně stát jako ta nejsilnější skála. *Hlas se nese zvučně kostelem, řeč zní vášnivě a máte při ní pocit vyrazit a pobít co nejvíce těch nelidských bytostí, které ohrožují vaše domovy.* Jako by nestačilo, že se spolčili s těmi pekelnými bytostmi urgalami! Co budeme dělat až přijdou až sem k nám a vezmou nám náš majetek? Až svedou vaše dcery zrádnými kouzly a potom je zneužijí a povraždí. *Teď zní řeč smutně, jako by ho celý tento vývoj událostí velice rmoutil.* Nemusíme jim dovolit přijít až k nám, jsme lid Solase který nad námi drží přes den i přes večer stráž a chrání nás proti zlým kouzlům. Chvalte Solase a velebte království ! *Výkřik opakují Mnichové za ním a i valná většina lidí opakuje tuto větu.* Víte co udělám? Ještě dnes vyrazím a přidám se do královské armády. Radši pandu v bitvě jako hrdina, než abych se zde krčil a čekal až přijdou oni, vyrabují toto posvátné místo a poskvrní ho svými špinavými rituály. Přidám se do armády a budu sloužit naší vlasti, budu sloužit království, budu potlačovat tu zrůdnou magii a vymýtím všechny nelidské rasy, které si nezaslouží žít na tomto světě. Stvořila je všechny „Matka“ a z jejího lůna nevzejde nikdy nic dobrého, jen další nestvůry. *Řekne odvážně a burcuje všechny lidi okolo sebe, cítíte se silní, plní energie kterou stačí jen vypustit ven.* Myslíte si že magie je spravedlivá ? Ne to rozhodně není. Jak myslíte že vznikli první stínové a kdo myslíte že je na nás poštvává ? *Zeptá se a čeká na odpověď která se řídce a nesměle ozve.* Elfové ! Není spravedliví... To malý zpropadení trpaslíci. *Lidé se postupně přidávají a tak kněz musí počkat, zvedne ruku a dav se postupně utiší, pak pokračuje a odpovídá na svou otázku.* Ne, magie není spravedlivá. Kdyby jí vládli ti co jsou zmrzačení nebo jinak nemocní, ale tak to není. Ti silnější jí vládnou častěji a lépe. Navíc jim magie dovoluje podvádět a zneužívat ji pro své vlastní dobro. Čáry kazí každou živou bytost která je jich schopná a jen těm vyvoleným a odolným jedincům by měla být dovolena.

Pryč s magií ! *Fanaticky zakřičí a lidé křik opětují až se chrám rozezní společným křikem.*

A kvůli komu zuří války a světem opět létají temné kletby, kvůli komu to tak je ? Kvůli velké Matky a jejich odporných přisluhovačů, poštvala na nás své slouhy elfy, vardeny, trpaslíky a i odporné urgaly. Musíme bojovat druhové moji, musíme vstoupit do těch temných lesů a vypálit je do základů. Zničit ty jejich temné modly které uctívají a vysloužit si tak místo v zlatém paláci, tam budeme věčně popíjet víno a budeme šťastní. Chvalte velkého Solase ! *Všichni opět spustí chválu a opakují jeho větu. Po čase přejde věta do překrásné písně o zlatém paláci a věčném boji proti temné Unhiře, slibuje věčné štěstí a radost. Píseň je zpívaná mnichy ve složitém chorálu, který se proplétá jako letící orel ke své kořisti. Díky dobré akustice je slyšet naprosto všechno, dokonce i tiché pobrukování lidí do rytmu písně. Po dokončení bohoslužby přišla skupinka deseti mladíků ke knězům.* Chtěli bychom sloužit království, kde se můžeme přihlásit do armády?

Bratrstvo bývalo před zničením Ostrova mírumilovnou a velice dobře organizovanou institucí, která spolupracovala s Dračími jezdci, lidskými i elfskými králi. Jejich úkoly byly v podstatě jen dva – chránit lid Alagaesie před černou magií a léčit nemocné.

Existovaly tak dva hlavní směry, jímž se Bratr mohl ubírat – léčitelství, nebo boj proti černokněžníkům, přičemž v posledních dvou stech letech existence Bratrstva se oba směry spojily, když bratr Ider zavedl devítistupňový výcvikový systém. Bratrstvo je nyní v podstatě mrtvou vírou, v Království bylo dlouho zakázané a v Surdě není v  vůbec rozšířené. Odhaduje se, že žije maximálně kolem deseti kněžích Bratrstva, přičemž nejspíš už jen jeden z nich zažil Ostrov. Bližší informace o bratrstvu najdete ZDE

Konkrétní svátky najdete v kalendáři.

Posvátné texty a modlitby

Nejposvátnější knihou Bratrů je Adanmar, rozsáhlé dílo obsahující Zjevení Mayakovo, což je nejstarší část vysvětlující původ víry, a je sepsána Mayakem, dále Čas krve, knihu o Yáranech a Mayakově smrti, poté knihu V boj, která je jakousi učebnicí boje proti černokněžníkům.

Důležitou knihou je též Kronika Bratrstva.

Originál Adanmaru je psán jazykem kočovných kmenů. Existuje jen velmi málo výtisků této knihy, protože Galbatorix je vyhledával a pálil ve velkém. Ostatně stejně jako Bratry.

Byla tma a ticho. Tma a ticho a nic víc, jen tma a ticho a nic. A byl jeden, jen jeden mezi všemi, který měl sílu a moc z ničeho udělat něco, z ničeho udělat svět i čas i bohy. Protože On byl dřív než byl čas, dřív, než byl svět a dřív, než byli bohové.

Já jsem ho nepoznal, ale on poznal mne a promluvil ke mně jako Hlas, který zavolal mé jméno. Mé srdce tehdy zaplesalo a já věděl, že je dobrý.

(prolog ke Zjevení Mayakovu)

Té noci modlil jsem se k Hlasu a prosil ho, aby mi řekl, kým jsem. Ptal jsem se, kým jsem já, ne kým je on, protože kým je on, jsem poznal. Je bůh, je bůh nade všechny bohy. Je král, je král všech králů a všech království co jen na zemi jsou. Je bohem, jehož jméno je tak mocné, že ho nemohu vyslovit ani zapsat v řeči, která by byla srozumitelná lidským očím. Říkám mu Hlas ( v jaz. koč. kmenů – Óma) a on mi říká synu, neboť jsem stvořen z něj, my všichni jsme z něj, jako jsou synové ze svých otců. Je Dobro, ryzí a svaté dobro, a jen skrze dobro k němu člověk může přijít.

Neboť to mi řekl Hlas: „Nenecháš svého bratra ani svou sestru v nouzi. Budeš jim přítelem, budeš jim pomáhat, budeš je milovat. Čiň dobro a miluj dobro; pak budu já milovat tebe a moje síla poroste jako rostou mladé stromky. Nebudeš-li činit dobro, nejsi můj a nepatříš ke mně a nikdy ke mně nedojdeš, i kdyby ses modlil tisíc dní od východu slunce až do jeho západu.“

Volal jsem tedy té noci k Hlasu a prosil jsem, ať mi vyjeví, co jsem. Protože Hlas mi nikdy neřekl, proč a jak stvořil lidi, ani z čeho, ani za jakým účelem. Padl jsem na tvář a dýchal prach země, když tu jsem ucítil Jeho přítomnost. Byl tam a nebyl, neviděl jsem ho ani neslyšel, jen cítil ve svém srdci.

Pak promluvil ke mně a já se roztřásl jako osikový list. Pravil: „Mayaku, nač po mně chceš, abych ti toto řekl? Nač chceš vysvětlení věcí, co nejsi schopen rozumem pochopit? Jsem, protože jsem – a ty jsi, protože jsi. Pochopíš-li, kdo jsem já, pochopíš, kdo jsi ty sám.“

Odpověděl jsem: „Copak mohu pochopit tvou velikost a moudrost?“

Řekl: „Nemůžeš. A stejně tak nemůžeš pochopit, jak se z ničeho stalo něco a z neživého život. Mám moc tvořit a tobě jsem dal moc stejnou; mám moc ničit a ty ji máš též. Jsi ze mě, stejně jako já jsem z tebe. Protože není boha bez člověka a není člověka bez boha.“

Nerozuměl jsem a neporozumím tomu, co mi té noci Hlas řekl. Nechápal jsem to rozumem, neviděl očima, jak to míní. Však srdce uvěřilo v něj a já jeho slova zapsal; snad moudřejší než já najdou v nich smysl.

(Zjevení Mayakovo, kapitola čtvrtá, výňatek)

Byla noc, černá noc bez hvězd a bez světel a já i mí učedníci spali. Bylo to po hádce s Harnem, po založení Yáranů, kteří byli proti Hlasu, ač tvrdili, že jsou s Ním. Spali jsme, když tu z nebes vyšlehl plamen a uhodil do země. Náhle bylo veliké světlo, které zaplašilo noc. Všichni jsme cítili, že Hlas je uprostřed nás.

Řekl: „Vstaňte Bratři, ať vás tma nepohltí.“

Vstali jsme se a já se hluboce poklonil Hlasu. Ostatní mí drazí padli na kolena a čelem uhodili o zem. „Jsme tady a posloucháme tě,“ řekl jsem Hlasu.

Odpověděl: „Pamatujte si tuto noc a slavte ji jako začátek nového světa. Této noci se na vás snese mé požehnání; dám vám sílu bojovat proti temnotě a ona nad vámi nebude mít více moc, neboť ve vás bude světlo.“

Jakmile ta slova dořekl, cítili jsme, že do nás proudí veliká síla. Věděl jsem, že tu sílu nám dává Hlas, abychom mohli bojovat proti zlu a vší temnotě.

I řekl Hlas: „Přijde den, kdy tma zvítězí nad světlem; však nebojte se, drazí – světlo znovu povstane ve vás.“

Vyslechli jsme jeho slova, ale nerozuměli jsme jim nic; nevěděli jsme totiž, co nám další dny a roky přinesou. Hlas to však věděl, a proto tak pravil.

(Zjevení Mayakovo, kapitola třicátá šestá, závěr knihy. Několik dní po ději zapsaném v  této kapitole, Mayaka zabil jeden z Yáranů)

Zradil Harn mistra, zradil a obrátil se proti Ómovi. Zradil a prolil krev, vzývaje při tom Mayakova boha. Volal totiž Ómu, když byl pln strachu, ale Óma na něj nepromluvil. Byl s ním, ale Harn ho necítil, protože ho hledal očima a ne srdcem.

Harn tedy šel k Mayakovi, a žádal vysvětlení, proč s ním Óma není. Mayak mu řekl, že s ním je, leč v podobě, kterou Harn nemůže pochopit. Mluvil vlídně k bratru svému; jenže zloba a zlo už zasely do Harnova srdce své símě. Křičel na Mayaka a urážel ho. Žárlil totiž na něj, že s ním hovoří Óma. Nakonec Mayak nevydržel jeho urážky a řekl, ať odejde.

A pak se Harn odvrátil od svého boha; uzavřel své uši před jeho svatým Hlasem. Založil Yárany a uctíval Ómu krví a smrtí. Však lhal si; nebyl to Óma, komu zpíval své modlitby. Bylo to zlo, jen zlo, zlo čiré jako křišťál.

(Úvod k Času krve, výňatek)

Byl jeden z Yáranů, jmenoval se Irav. Byl učedníkem Harna a od něj naučil se nenávidět Mayaka. Zjistil, že Mayak bude kázat v městě, kde Irav žil a pojal úmysl zabít ho ve jménu své víry.

Mayak kázal toho dne na vyvýšeném místě města, na nevysokém kopečku, jež se zve Gymara. Kázal o bohu, kterého miloval a k němuž směřoval každým svým krokem. I přišel Irav, vystoupil z davu a žádal požehnání. Když Mayak vztáhl ruku, aby mu žehnal, vbodl mu Irav do hrudi dýku, a pak utekl, zděšen hrůzností vlastního činu.

Kolem Mayaka se shromáždili učedníci jeho a snažili se zachránit ho. Mayak však řekl: „Nezastavujte krev, která je pro vás prolita. Óma mi řekl, že přijde tento den. Nebojujte proti Jeho rozhodnutí. Žil jsem s vámi dlouhý čas.“

A když Mayakovo srdce zrádcem probodené uhodilo naposled, ozval se mocný hlas Ómaův: „Hle, od této chvíle neuslyší nikdo hlas svého boha, dokud nepřijde den poslední. Vždy bude s vámi váš bůh – však vždy bude mlčet, neboť truchlí a rmoutí se pro tento zlý čin. Proto neposlouchejte ty, kdo tvrdí, že mne znají; jejich slova jsou lží. Vězte, přijde den, kdy zlo bude zničeno. Tehdy bude tento strašný čin odpuštěn.“

Pak slunce zakrylo si tvář a svět se na pět dní ponořil do tmy. Od toho dne Óma mlčel.

Ale my, Bratři Mayakovi, nikdy nezapomeneme na dobro a sílu, které nám Mayak a jeho bůh dal, a svatou víru budeme šířit dál.

(závěr Času krve a závěr celé knihy Adanmar)

Mocný Ómo, Hlase bohů,

jediný nejvyšší mezi všemi

prosím tě ze všech sil, co mohu,

ochraňuj mne i moji zemi.

Prosím tě v životě, prosím tě ve smrti,

dej mi odpuštění i milost svou.

Dej ať šťastny žijí zde tvoje děti

síly zla ať na ně nemohou.

(modlitba Bratrů, úvodní modlitba Velkého sborníku modliteb, který Bratrstvo šířilo mezi lid)

Mayaku, sluho našeho boha

pros za nás Ómu, ať ztiší náš strach.

Ničí nás smrt, nemoci i lidská zloba

Mayaku, pomoz nám v našich potřebách!

Veliký proroku, první a věčný,

za nás u Ómy navždy pros.

Ochránce náš buď ustavičný

Zlo ať nad námi nemá moc.

(modlitba k Mayakovi, prostředníkovi mezi lidmi a Hlasem)

Ómo, přijmi mou duši k sobě,

tak jakos přijal duši Mayakovu.

Až mé tělo poleží v temném hrobě,

ať má duše letí vstříc svému bohu.

Odpusť mi viny mé, všechny mé chyby

suď mě ne podle nich, leč podle mé víry.

Dej ať v pokoji spočine můj duch.

O milost prosím a vyznávám: tys bůh.

(předsmrtná modlitba Bratrů a věřících)

Rituály, slavení, svátky

Bratrstvo mělo v době své největší slávy chrámy po celé Alagaesii. Největší se nacházel na Ostrově a byla to chlouba Bratrstva. Chrámy na pevnině bývaly dřevěné, výjimečně kamenné stavby kruhového půdorysu, s dřevěnými lavicemi pro věřící po obvodu, ve středu stál oltář, na nějž se přinášely Ómovi oběti v podobě ovoce a obilovin, nikdy ne maso. Velký chrám na Ostrově byl oválný, celý kamenný, a lavice byly jen v půlkruhu, v mnoha řadách za sebou. Chrám měl veliká okna s výhledem na skálu, do níž je v neznámém jazyce vytesáno jméno Ómy.

Bratrstvo přijímalo pouze muže, Ómovi sloužili pouze muži. Později vzniklo Sesterstvo, na pevnině, kde stejnou úlohu, jakou měli Bratři, plnily ženy.

Co se rituálů týče, pro lid Bratrstvo mělo pouze iniciační, pohřební a svatební. Bratři měli při svém výcviku rituálů plno, ale o nich se mluvilo pouze s adepty.

Den světla

Přijímání dětí do víry pod názvem Den světla probíhalo každý rok na narozeniny proroka Mayaka a procházely jím děti od jednoho roku do zhruba šesti let. Při rituálu Ómaův kněz dítěti žehnal olejem, kterým mu na čelo kreslil znak svého boha. Obvykle se takto přijímalo více dětí. Pro rodiny všech přijímaných poté následovala hostina plná radosti, tance a vína.

Svatba

Na sňatcích dle Bratrstva je zvláštní to, že povolovali rasově smíšené sňatky, a ochotně sezdávali dokonce i páry, které měli různá vyznání. Snoubenci si pod dohledem kněze slíbí lásku, věrnost a úctu, slíbí, že budou vychovávat své děti k dobru a úctě k životu. Pak jim Ómaův kněz požehná a jejich ruce spojí provazem z lýka. Takto svázaní snoubenci zůstanou celý den až do západu slunce, kdy končí svatební hostina a ženich s nevěstou se ztrácejí užít si svatební noc.

Pohřeb

Bratři pohřbívají do země, často kolem chrámu. Významné osobnosti bývají pochovány v hrobkách přímo uvnitř chrámu. Pohřeb je prostý, kněz čte vybrané pasáže z Adanmaru, poté pronese požehnání nad mrtvým a na čelo mu stejně jako při Dni světla maluje olejem znak Ómy. Při tom říká: „Ómo, bože Mayakův a nejvyšší dobro, přijmi k sobě ducha (jméno), dej mu svůj klid a dovol, ať slyší tvůj hlas, zná tvé jméno a vidí tvou svatou tvář.“

Zvolání a nadávky

Běžně užívané je „U Ómy!“ nebo „U Velikého Hlasu!“ V překladu Adanmaru došlo totiž k tomu, že u některých knih je Óma přeložen jako Hlas a v některých je ponecháno původní slovíčko. Jako výkřik překvapení se též říká „U Mayakovy paty!“ apod. Označení pro zrádce je pochopitelně „Harn“, jako kletba se používá slovíčko „Yár,“ což vlastně znamená krev v jazyce kočovných kmenů.

Autor: Enni Krásnoočko

Zde jsou uvedeny modlitby a rituály Severního kultu. Pokud chceš obecné informace o náboženství, podívej se do reálií lidí.

Konkrétní svátky najdeš v kalendáři.

Modlitby k Matce

Modliteb k Matce je poměrně mnoho a známé jsou hlavně modlitby společné. Co se týče modliteb osobních, ty se liší rodiny od rodiny. Na těchto společných, které jsou zde uvedeny, se shodne alespoň celá vesnice.

Ve dne i v noci veliká Matko

bohyně panen i bohyně žen,

prosím tě chraň mne, své milé dítko

proti zlu i nemocem.

Chraň mě ode všech stínů zloby

dej mi sílu i mírnost svou

ať každá má práce nese plody

podej mi ruku pomocnou.

(modlitba dívek před spaním)

Matičko, Matko, dceru svou chraň

od všeho zlého ji všechny dny braň.

Matičko, Matko, každý den můj

mé kroky veď a mě opatruj!

(modlitba dívek a žen v jakékoliv situaci, první modlitba, kterou učí matky své děti)

Matko veliká, udržuj světa řád

ať na jaře je co sít a v létě co žat.

Ať země plodí obilí a dává květům kvést.

Ať požehnání bohů chrání lid vesnic i měst!

(modlitba za požehnání o Jarnicích)

Modlitby k Otci

Opět hlavně modlitby společné, u osobních převládají krátké „střelné“ modlitby stylu „Otče, dej mi sílu!“ apod. Jelikož toto náboženství nestaví rozsáhlé chrámy, kde by se věřící shromažďovali na jednotné bohoslužby, jsou modlitby velmi volné.

Otče, dej sílu svým synům

synům, co táhnou do polí.

Ať v jejich srdcích žhne tvůj oheň

z chlapců v muže všechny proměň

ať žádná zbraň je neskolí.

(Prosba chlapců odcházejících do armády. Tuto modlitbu lze s obměnami najít i u Bojovníka, ale původně patřila k Otci.)

O sílu prosíme Otče, tebe,

dnes, když se blíží zimy čas.

Šedé mraky dnes zakryjí nebe

dopřej nám dožít jara čas!

Ať tvůj oheň naše domovy hřeje

od Smrti chrání rodiny.

(modlitba před zimou)

Otče a Matko, stůjte při nás

na naší pouti životem.

Kéž nakonec dle vaší vůle

k předkům svým slavně dospějem.

(modlitba rodin)

Modlitby k Jestřábovi

Jelikož je bohem spíše samotářů – lovců a cestovatelů, známe hlavně modlitby osobní. Jsou krátké, rychlé, výstižné. Často se objevují prosby o požehnání k lovu.

Jestřábe, na svých křídlech přenes mě přes hory!

Dej mému dnu dobrý vítr.

Ať zvěř mě necítí a je krotká jako ovce na pastvě.

(požehnání před lovem)

Jestřábe, žehnej mně i tomuto úlovku.

Ať zažene hlad a posílí všechny, co z něj budou jíst.

Ať je vždy dost zvěře a má rodina hladem netrpí.

(požehnání pokrmu po úspěšném lovu)

Modlitby ke Strážci

Strážce, ukaž mi cestu!

Veď mě dál v každé z chvil

zvedej mě, když znaven klesnu

abych na chmury nemyslil.

(modlitba cestovatelů)

Dej všem obchodníkům, Strážce,

poctivé srdce, ať chudáka neodřou.

Dej všem chudákům, Strážce,

poctivé ruce, ať obchodníkům nekradou!

(modlitba před započetím trhů)

Modlitby k Bojovníkovi

Bojovníku, strážce válečníků všech!

Veď naše vojsko do bitev.

Zbraně naši svým požehnáním ostři

ať se vrátím domů já i moji bratři!

(prosba o požehnání před bitvou)

Dobojováno Bojovníku jest,

 přijmi mě do své slávy.

Pomoz mi na poslední z mých cest

To jsou poslední slova, jež pravím.

(předsmrtná modlitba vojáků)

Modlitby ke Světlochovi

Světlochu, mocný bože noci a dne

děkujeme ti za světlo, které přinášíš do našich domů

a děkujeme ti i za noc, v níž můžeme odpočívat.

Prosíme, dej, ať je v našich životech vždy dostatek tvého světla.

(požehnání před jídlem používané především o Noci světelných rojů)

Smrt a Babice jsou nejtajemnější a pro lid nejděsivější z panteonu severských bohů. Modlitby k nim neexistují, zatímco Babice se uctívá především pomocí darovaných předmětů, Smrt je uctívána při Smrtnicích, kdy se oslavuje sláva předků a vzpomíná se na ně. Severní kult sice není organizovaná církev, přesto u něj můžeme najít rituály, které jsou ve všech místech, kde se tato víra vyznává, víceméně totožné. Jde o iniciační rituál zvaný světloša, při němž je dítě pojmenováno a přijato do rodiny, sňatek a pohřební rituál.

Rituály

Světloša

Provádí se obvykle u dvou až tříletých dětí, je to zasvěcení do víry. V různých vesnicích se věk přijímaných dětí liší, ale vždy probíhá nejpozději do pěti let dítěte. Průběh rituálu je následovný – dítěti matka nejprve odřízne pramen vlasů, který společně s otcem dítěte obětují Matce. Poté se rituál liší podle toho, zda jde o dívku či chlapce. U chlapce přichází na řadu otec s řeřavým uhlíkem, jímž se krátce dotkne chlapcovy dlaně. Říká při tom: „Synu, tímto ohněm do tebe přechází oheň Otcův, jeho síla a odvaha. Přijímám tě za svého syna a dávám ti jméno …“ Následně dítěti nakreslí popelem smíseným s vodou na hlavu symbol Otce.

Jde-li o dívku, rituál provádí matka. Ostrým nožem nebo jehlou píchne dítě do dlaně, přičemž říká: „Dcero, tvá krev je nyní spojena s krví Matky. Tímto spojením do tebe přechází všechna její moc a statečnost. Přijímám tě za svou dceru a dávám ti jméno…“ Poté dceři nakreslí blátem na čelo symbol Matky.

Jakmile je dítě přijato, celá rodina i vesnice se raduje. Jí se sladká kaše z jablek, ovsa a medu a pije mléko. Slavnost trvá do pozdních nočních hodin, dávno poté, co je přijaté dítě uloženo ke spánku.

Svatba

Sňatek dle ritu Severního kultu je prostý. Žena má při něm na hlavě věneček z lučních květin a pokud možno světlé šaty, které však nesmí být čistě bílé – to by přineslo manželům chlad v loži. Šaty proto obvykle bývají bohatě vyšívané a dědí se i z matky na dceru. Muž je oblečen do toho nejlepšího, co má, a na krku má věnec z břečťanu. K samotnému sňatku se schází obvykle celá vesnice, snoubence oddává ten, koho si snoubenci vyberou. Před samotným sňatkem snoubenci vyznají víru v bohy, požádají je o požehnání a následně si navzájem slíbí věrnost a lásku, žena muži též poslušnost. Oddávající je prohlásí mužem a ženou, poté si manželé navzájem sejmou věnce a pošlou je po vodě. Následuje hostina, při níž se jí pečeně, pije se medovina a zpívá se.

Pohřební rituál

Pohřeb se u Severního kultu provádí žehem, popel se poté zakope do země. Postaví se velká hranice, na niž je položeno tělo. Nejbližší příbuzný na hranici vystoupí a provede samotný rituál. Říká: Nechť bohové přijmou jeho duši k sobě.“ Potom mu položí na hruď kousek jantaru, obvykle ve tvaru mince a pokračuje: „Nechť Smrt je mu milostivá, nechť ho Otec s Matkou znovu přijmou v božském objetí. Nechť mu Jestřáb dá dobrý vítr; nechť mu Světloch svítí na jeho cestě k věčnosti a Strážce ať ho chrání přede vším zlem, co číhá v temnotách říše Smrti. Ať Bojovník nad ním naposledy drží ochranou ruku v tomto posledním boji. Nechť bohové přijmou k sobě (jméno zemřelého), tak jako přijali jeho otce a všechny jeho předky.“

Poté vykonavatel rituálu sestoupí z hranice a dá příkaz ostatním truchlícím, aby ji zapálili. Po pohřbu se nejbližší příbuzní postí a modlí za duši zemřelého, tryzna za zemřelého následuje až druhý den po pohřbu, poté, co je popel mrtvého zakopán do země.

Kněží a svatyně

Severní kult nestaví velké chrámy, spíš jen oltáříky a svatyňky. Nemá žádné oficiální kněze ani kněžky, ti věřící, kteří se zasvětí svým bohům, jsou obvykle samotářští poustevníci žijící daleko od lidí. Severní kult staví všechny věřící na stejnou úroveň, ačkoliv je samozřejmě patrné, že žena je podřízena muži. Více v reáliích lidí u náboženství.

Zvolání a nadávky

Ač se to nezdá, i tohle patří k víře. Co zavolá postava, která patří k Severnímu kultu, když stoupne bosou nohou na ostrý kámen? „U Matiiiičky, to bolí!“ Častým zvoláním překvapení je: „U Jestřábova svatého péra!“ Kletbičkou třeba: „Aby na tebe Babice plivla!“ apod. Fantazii hráčů se meze nekladou, nebojte se toho! 

Lidé

Lidé jsou nejrozšířenější a nejběžnější rasou v Alagaesii, která obývá nejsevernější výspy hor i suchá úbočí skalisek v Surdě. V podstatě není k lidem nutno co dodat, ale v naší hře jsou přeci jenom jistá specifika, která by hráč měl znát.

Časté chyby aneb na co si dát pozor!

• První nejčastější chybou je věk. Naše hra se odehrává tak nějak v 12-14. století +/- a prostý lid, kterého by měla být i zde na této stránce majorita, se dožívají asi 40-50 let. Padesátníci byli právem považováni za starce.
  
  Dolní hranice věku, to už je více bolestivé téma. Hlavně co se ženských hrdinek týče. Lidé byli za dospělé považováni klidně i v 15 letech a věk stejně větší roli nehrál. Ženy a dívky se ženily dle výběru rodičů, většinou to nebyla jejich volba a nejčastěji právě mezi 15-17 lety. Tito lidé byli stále lidmi, vypadali jako my, chovali se i jako my a rozhodně se za tu dobu nestihli naučit více věcí! Upozorňuji tu hlavně na dívčí postavy, které ve 21 letech utíkají od rodiny, umí nevím co všechno a myslí si, jak jsou v takovém světě soběstačné.
  
  Ideální věk pro vaší postavu, pokud chcete u mít nějaké schopnosti je 20-28 let. Berte v potaz, že šlechta se dožívala o +- 10 let více a stačila se toho za krátkou dobu také více naučit.

• Druhou nejčastější chybou úroveň vzdělání. Obecně tu chodí postavy, které ač jsou z venkova tak umí číst, psát, počítat a nejlépe ještě mluvit elfsky. Právo na plnou vzdělanost jakou disponujeme teď my, měla jen šlechta a ta takto vzdělaná byla. Měšťané mohli nechat své děti učit do obecných škol, ovšem jen syny. Dívky se buď naučily číst doma spolu s matkou anebo až později, jelikož byly vyučovány v tom jak se nejlépe postarat o dům a budoucího ženicha, což figurovalo v celém jejich životě už od narození. Co se týče vesničanů, jichž je majorita (Mimoto i Paoliniho původní postavy jako je Roran a Eragon) neuměli číst ani psát vůbec a počítat nejlépe dvakrát na prstech jejich ruky. Ten kdo uměl něco navíc, byl většinou celou vesnicí uznáván jako velice moudrý člověk. Proto apeluji na hráče, věřte, že většině lidem stačilo přečíst to co se když tak píše na vývěsním štítu a podepsat se. Více ne. Je legrace hrát hru kde toto není samozřejmostí a vaše postava se to časem s někým naučí.

• Další častými chybami je vzhled. Řeknu Vám to takhle. Lidé ze severu byli vysocí a bledí, což platilo i o vlasech a očích (blond a modré) a pomaloučku tmavli směrem k jihu, kde nakonec byli snědí, opálení, černovlasí a hnědoocí. (Takže u nás sever Ceunon a jih Surda) Další poměrně častou chybou patřící do vzhledu jsou piercingy a všelijaké tetování. Piercingy, jak tomu říkáte, jsou v našem světě ozdůbky, výhradně pouštních kmenů, žijících v pouštích Hadarak. Tetování pak znamenalo něco, co mělo ostatní varovat. Byl to znak, něco co mělo ukázat že jste jiní, ale neudělali byste si to úmyslně. Většinou byli tetováni odsouzení vězni, hlavně vrazi a to na čelo či ruku. Ozdobné tetování, jaké známe nyní dnes, neexistovalo a nebude tolerováno. Co do oblečení, je nejjednodušší tunika. Každý měl tuniku, klidně i ženy. Muži potom ještě košile a vesty. Na nohách kalhoty z kůže nebo lnu. Boty hlavně muži nosili nízké, jelikož byly levné. Někteří nosili pouze onuce okolo nohou. Ženy zase nosily sukně, většinou z několika vrstev látek.. S botami to bylo stejně, ženy ale častěji chodily bosé. Pamatujte, že čím bylo oblečení pestřejší, zdobnější či bohatší, bylo úměrně dražší. Proto bylo pestré oblečení výsadou bohatých měšťanů a šlechty. Častokráte se právě míra pestrosti ukazovala jako pohodlné měřítko pro zloděje, kdo je jak bohatý. A nejen pro ně.

• Historie je největší kámen úrazu. Naprosto největší, jelikož spousta lidí tam plácá naprosté nesmysly. Útěky od rodiny? Jistá smrt. Osiřeli v brzkém věku a starali se o sebe? Jistá smrt. Středověk byla doba, kdy lidé nevybočovali z řady, kdy byli v lajně. A to i ve fantasy. Nevyplácelo se vybočovat či se vzpírat a neposlouchat, podívejte se, jak dopadli sedláci u Chlumce. Umřeli do jednoho. Tohle platí zejména pro ženské hrdinky, jelikož utíkajících bojovnic za svobodu jsme tu měli nespočet. Ani jednu jsme nepřijali, ptáte se proč? Sotva by vyšla z vesnice s takovýmto úmyslem, žena, ještě ke všemu sama. Již by ji někdo za humny znásilnil a přinejlepším zotročil a unesl ne-li rovnou zabil. Snažte se tedy vyhýbat u svých postav tradičním klišé, jako že jim umřeli oba rodiče, že utekly a podobně. Uvidíte, že je to zaprvé snazší nechat oba rodiče a je to i zajímavější. Poskytuje vám to jisté výhody jako propracovanější příběh, který vaše postava může zažít. 

• Dále se prosím, zkuste vyvarovat kouzelných dědečku a pánů, kteří Vás zázračně naučí své schopnosti. Ty si každý v té době střežil pro sebe a učení nebylo zadarmo. Musíme rozlišit různé druhy učení.
  
  Cechovní – kde učedník pracoval v podniku, tři roky se třeba učil a tři roky oplácel tím, že pracoval pro cech bez plného platu.
  
  Soukromý – který byl pro většinu lidí pohádkově drahý a mohla si ho dovolit jen šlechta a extrémně bohatí měšťané.
   

• Co se týče schopností, boj byl znám v pravdě jen a jen lidem jako byla šlechta, strážní a žoldáci. Prostí lidé se uměli ohánět jen tak sekerou, holí nebo cepem, méně častěji nožem či dýkou a toto mělo do vznešeného boje příliš daleko. Skutečný boj ovládali dobře trénovaní vojáci, jádro armády. Strážni pak většinou bojovali méně obratně, ale i tak si tito lidé strčili prosté obyvatele v pohodě do kapsy. Elitou pak byli strážní, vojáci a gardisté, společně s mistry, kteří tvořili školy šermířů v některých městech. Uru´baen, Ceunon, Feinster, Teirm, Belatona, Cíhtrí a Aberon. Vaše postavy nepotřebují bojovat, vše se naučí ve hře a něco jako ohánět se ostrým předmětem, to zvládne každý.
  
  Co se týká magie, ta je pro měšťany a prostý lid záhadou a neznají ji! Magie je tajná, nepopsaná, a z lidí ji ovládá jen skutečně malé procento! I když ji už teď nikdo krutě nepotírá, neboť po smrti Galbatorixe se pravidla v Království poněkud pozměnila, lidský čaroděj je extrémně vzácný a bude přijat jen půjde-li o extrémně dobrý profil.

Život v Alagaesii

Lidé obecně byli ve středověku děleni do několika vrstev. Konkrétně se uvádí nejčastěji tři, pokud budeme brát v potaz sociální podmínky (čili bohatství a zázemí postavy). 

Nižší vrstva byla ve středověku nejpočetnější, jelikož jí tvořila naprostá většina všech obyvatel. Byli to převážně rolníci s prostými vesničany, chudší obyvatelé měst a obecně řemeslníci. Často byli negramotní (většina lidí ve středověku neuměla číst ani psát a nevzdělanost byla daleko vyšší než dnes. Většina z nicgh věděla co je za humny a  všechno vzdálenější byla cizí země. Nebojte se zaregistrovat se s nevzdělanou postavou. O to více zábavy si užijete :) ) Chudá vrstva měla krátký život z důvodu nemocí a tvrdé dřiny.

Mezi nižší vrstvu patřili zejména lidé, kteří dodávali suroviny jiným řemeslníkům, například dřevorubci, hlinaři, vápeníci, kamenolamači, kovkopové, horníci a celkově dělníci. Patřili k nim i farmáři a statkáři, pokud neměli dostatečné výnosy a samozřejmě děvečky, čeledíní i většina sluhů a služebných.

Prostý život takových to lidí byl těžký. Jen málokdy jedli maso, jelikož si jej nemohli dovolit. Domy stavěli tudíž z nejlevnějších materiálu, většinou to byly dřevěnice, které si vesničané stavěli společně, ve městech tvořili tito lidé okraj a domy měli nejblíže hradeb.

Naprosto vyloučenými lidmi je chudina. Většinou žebráci a opilci, na vesnicích to byli lidé o jednom domku s jednou místností, kde spali společně se zvířaty a malým políčkem. Živořili a žili nuzně, často umírali a přenášeli nemoci.

Střední vrstva byla o něco méně početná, někdy se zcela neurčuje, ale dle mne zde ve středověku střední vrstva zastoupení má. Jsou to převážně měšťané, řemeslníci a obchodníci, můžeme mezi ně řadit i velkostatkáře, šenkýře a hospodské. Klasicky mezi řemeslníky převládali výrobci produktů pro denní potřebu, sídlící ve městech.

Byli to kováři, ševci, krejčí, tesaři, bednáři, truhláři, mečíři, plátneři, zlatníci, apatykáři, cínaři, kovolitci, méně často lékaři a léčitelé (lékaři byli často pronásledováni, u nás jsou nejvýznamnějšími lékaři Remarkulos z Teirmu, Mistr Ulrin z Uru´baenu a Mistr Feringold z Aberonu), dále nepřeberné množství lidí navazující na tato odvětví, mezi nimi řezbáři, zámečníci, sedláři, kovolitci a podobně. Dále zde byli prostí vojáci, ale zde záleží na velikosti žoldu, dále stráže a vše co se s nimi odvíjí.

Zvláštní třídu, již lépe placenou než prostí dělníci z venkova byli většinou lidé, které platilo město. Můžeme je nazvat stavaři. Tito dělníci nebyli sice tak bohatí jako většina lidí střední vrstvy, ale i tak to bylo více než na venkově. Mezi ně řadíme obkladače, dlaždiče, kameníky, sochaře apod.

Tito lidé měli alespoň základní vzdělání a byli to chlapci, jelikož ve fantasy světech se středověkou tématikou reálně vzdělání dostali jenom muži, ženy měly jinou úlohu, ale to až později. Většina z nich se uměla podepsat nebo si alespoň přečíst co bylo na vývěsním štítu daného obchodníka napsáno. Byli rovněž vzdělanější, nezřídkakdy věděli a osobně poznali i jiná města a někteří z nich i cestovali, hlavně řemeslničtí mistři. (Ti v některách případech mohou přeskočit až do vyšší vrstvy.)

Střední vrstva žila většinou ve městech, až na občasné řemeslníky a velkostatkáře, kteří měli domy stejně ve středu vesnice a v nejlepším stavu. Všichni si většinou mohli dovolit hrazděný i vícepatrový domek s taškovou střechou, mohly být použity i došky či dřevěné tašky. Bydleli blíže středu města, ulice byly v lepším stavu a pohybovat se zde bylo bezpečnější. Nezřídkakdy byli namačkání v okolí náměstí. Většina těchto domů měla podloubí, jelikož řemeslníci měli dole často svoje krámky, stejně jako obchodníci. Co se týkalo úrovně života, měli již i více nábytku, často se předváděli jeho zdobeností a stejnou úlohu hrál i oděv. Byl pestřejší, měl více vrstev a občas se vyskytla i nějaká ta tmavší i výraznější barva.

Vyšší vrstva čili bohaté měšťanstvo, konšelé a radní, řemeslní mistři, vrcholky armádních příček, ministři a pobočníci a v neposlední řadě šlechta*, patřila k nejbohatším lidem v našem světě. Měli velké domy skoro ve středu měst a okolo velkých náměstí. Mohli si dovolit osobní sluhy, koně, povozy, luxusní zboží i maso každý den. Častokrát se odmítali stýkat s lidmi z nižších vrstev a považovali je za plebs. Byli vzdělaní a to docela dost, někteří uměli i jazyky jiných ras, znali zeměpis či ekonomii. Patřila sem naprostá většina lidí od dvora, různí vzdělanci a učenci, ti žili povětšinou z rent panovníka, který jim ji udělil. Dále zde byli vrcholoví řemeslníci, cechoví mistři či pouze mistři, kteří měli krám s několika řemeslníky, kteří pracovali pod ním a které platil. Společné výnosy pak mohly být mnohdy velmi velmi vysoké. Stále však jako jedni z malá z Vyšší vrstvy museli umět a museli pracovat. Armádní špičky, počínaje generály a veliteli armádních složek konče, měly vysoký žold a mohly si dovolit kde co. Byli ale povini armádě a hlavně za Galbatorixe v Království to byla velmi těžká a nebezpečná činost. Peněz si užívat moc nemohli, zato se těšili vysokého postavení.

Šlechta tvořila naprostou špici. Nižší šlechtu tvoří zemani a páni menších tvrzí a hrádků, někdy jen velkých statků, kteří mají vzdělání i bohatství, ale nejsou až tak za vodou jako střední a vyšší šlechta. Většinou šlo o vojevůdce, rytíře či prosté velkostkáře, kteří nahromadili dost bohatství a povýšili je do šlechtického stavu. Tito lidi jsou povinováni vůči panovníkům daněmi a krom daně si museli vydržovat i ozbrojenou posádku.

Vyšší vrstva žila dobře. Mohla si dovolit lékařskou péči i kvalitní jídlo. Kvalitní výrobky, které jim vydržely, bohatě zdobené oděvy, které vypadaly až extravagantně, čepice s peřím chocholem, zdobené dýky. Domy poblíže náměstí měly zdobená průčelí, často busty či plakety, někdy vitráže v oknech a byly několikapatrové. Vydržovali si kvalitní osobní personál sluhů a služebných, nezřídka kdy měli i kuchtičky a kuchaře, osobního vozku, podkoního a kde co dalšího.

Zatímco nižší šlechta ještě musela odvádět daně, střední a vyšší již byla od daní oprosštěna. Zato ale musela králi vydržovat stále vojsko, což mohlo být nákladné.

Rozdíly mezi střední a vyšší šlechtou pak spočívaly pouze v detailech, moci a bohatství. Nezřídkakdy se zde objevovala nechutná hrabivost a hamižnost, intriky a korupce občas šlechtou rovněž zazmítala, ale pokud byl král silný, neprojevovalo se to a tyto věci byly krutě potírány, jelikož oslabovaly bojeschopnost země.

Šlechta měla obrovské statky, ze které jí plynuly příjmy jako z dojné krávy. Rody většinou držela v rukou celá panství a vše co na nich stálo počínaje vesnicemi, lesy a poli se statky až po lesy, sady, řeky a vinice, lomy a doly. Čím více toho na daném území bylo, tím lépe šlechta prosperovala a tím více daní a výdělků jí z toho plynulo do kapsy. Šlechta taky do svých panství investovala. Někteří modernizovali doly a lomy, stavěli vápenky, cihlárny a hutě, jiní stavěli školy, chrámy a strážní věže, někteří podporovali sedláky a jiní zase vydržovali myslivce a hlídali si své lesy. Bylo to jen o lidech. Každopádně k tomu všemu patří i šlechtické rody.

Královské

• Pán Miron z Uru´baenu, alagaesijský král. Zvolen na místo císařovny Arwiny, která zabila svého manžela Galbatorixe, a prosadila možnost volby krále šlechtou.
• Páni z Feinsteru - jméno po vyhnání paní Enni z Feinsteru používá vardenská šlechta.
• Hrabata z Dras-Leony - přizpůsobili se nové vládě
• Pánové z Gilaedu - zbaveni titulů, vyhnáni, povražděni. Jméno používá nová vardenská šlechta
• Rod Welerů z Teirmu - zbaveni titulů, vyhnáni. V Teirmu vládne vardenská šlechta.
• Páni z Nardy - přizpůsobili se nové vládě.
• Rod z Orenianu - vyhnáni, povražděni. Jméno užívá nová vardenská šlechta.
• Páni z Leosu - přizpůsobili se nové vládě.
• Rod pánů z Vrcholce - původně vardenská šlechta, vyhnána Galbatorixem a dnes zpět u moci
• Rod Ertiů z Uru´baenu - původně vardenská šlechta, která se po pádu Galbatorixe vrátila do města.

Šlechta držela ve svých spárech državy, hrady a zámky, sídla. Většina z nich měla obranou funkci, byly zde ale taková která sloužila jako prostá sídla pro potěchu svých majitelů. Byly bohatě zdobeném, nezřídkakdy plné vzácných a drahých kusů děl, nábytku a uměleckých děl. Šlechta si navíc mohla dovolit knihy, kterých měla poměrně velké množství. Šlechta si kolem sebe dokonce vydržovala i početnou sortu učenců a rádců. Šlechta byla mnohdy nositelem osvěty a moudrosti, byly zde i vyjímky.

Úloha ženy ve společnosti

Nebudeme zde nikoho nutit aby toto dodržoval, jen je to taková poznámka na okraj, hlavně co se rodičů týče, ti ač nehrají by měli tyto pravidla dodržoat. Vaše postava ať si dělá co chce, ale musí to být odůvodněné. Neberte to ale ani jako omezování, ani jako diskriminaci na základě pohlaví (:D).

Žena byla již od starověku nástrojem muže. Může to znít zle, ale čím blíže jsme součastnosti tím to bylo s ženami lépe. Ve středověku a v Alagaesii je základní úlohou ženy se starat o svého muže a opatrovat domácnost, posléze se starat o děti, zatímco její muž pracuje a vydělává na rodinu. Vzdělání bylo dovoleno a umožněno jen ženám a dívkám z vyšší vrstvy a šlechtických rodů, které měly zaplaceny soukromého učitele. Zvláště ženy z šlechtických rodů byly velmi, velmi vzdělané, ale i tak byla jejich úloha doslova řečeno rodit děti a dělat dobrou pověst svému manželovi. Častokrát měly na starost společenské události, zatímco muž spravoval ekonomii a panství.

Pouze ženy na vesnici v nižší vrstvě pracovaly a to jako děvečky a služebné. Velmi časté byly i šenkýřky a hostinské. Ty ale pracovaly společně se svými manželi a dělaly to navíc ještě k výše zmíněným úlohám. Život měly tudíž velmi těžký.

Lidská náboženství

Náboženství ve středověku ovlivňují životy všech lidí. Různých náboženských kultů se dá po této rozmanité zemi nalézt velké množství a články o nich jsou uvedeny zvlášť. Výsadní postavení měla dlouho církev zlatého boha Solase, protože ji podporoval Galbatorix. Tomu je nyní konec, takže všichni lidé mohou vyznávat náboženství svobodněji. Ateismus nicméně ve středověku v podstatě neexistuje, takže své postavě nějakou víru dejte. Uvidíte, ve hře bude zábavné mít se k jakému bohovi obrátit a nadávat na něj. Ve zkratce o jednotlivých vírách zde, více v jiných článcích.

Prvotní náboženství – Kult matky země - Tato víra zde byla již při příjezdu Palancara do Alagaesie. Jedná se o prastaré krvavé náboženství které uctívá Unhiru – matku zemi. Matka země je symbolem úrody, ženství, ale také magie a přírodních katastrof. Podle prastarých záznamů se jednalo o divokou bohyni, která dokázala měnit svou náladu jako bouřky za jara. Pro utěšení jejího věčného hladu se na určitá obětní místa (většinou úzké rokle) házeli oběti a to jak zvířecí tak občas i lidské. Bohyně však nebylo jediné božstvo které náboženství uctívalo, o stupínek níže byli dva hadí bozi Insar a Helrun, kteří zosobňovali slunce a měsíc. Krom bohů byli uctíváni i duchové, kteří byli jakýmisi hlídači posvátných míst. Tehdy byli známi posvátné háje do kterých nesměl nikdo vstoupit, ledaže by chtěl riskovat svůj život. Tyto obětiště byla většinou nějaká zajímavá přírodní místa. Kouzelnice a čarodějky byli nejvyššími kněžkami tohoto náboženství, byli považované za věštkyně schopné nahlížet do lidských duší i blízké budoucnosti, tehdy měla tato víra stejnou moc jako tehdejší vládci. Smrt byla braná jako přirozený proces po kterém se všichni vracejí ke své matce se kterou jednou všichni splynou. Lidé řídící se touto vírou byli velice hrdí a svým způsobem i tvrdí, odtud pochází výraz „krevní msta“, na kterou se ještě dá narazit v horských oblastech jako je třeba Carvahall. Většině tehdejším rasám připadala tato víra příliš krvavá a barbarská, převážně kvůli různým rituálům, které se většinou pořádaly za rovnodennosti a jiných přírodních úkazech. Během těchto rituálů často docházelo k lidským obětem.

Mnoho z této víry bylo ztraceno, protože její vliv postupně upadal až dnes téměř vymizel, neboť za vlády Galbatorixe bylo toto náboženství zakázáno.

Symbolem tohoto náboženství je stříbrný čtverec s kruhem, ten zobrazuje dva požírající se hady.

Církev zlatého boha Solase – jedná se dnešní nejsilnější náboženství, rozšířené převážně v království, ale poměrně silně se drží i v Surdě. Je zde teprve malou chvíli, dalo by se říci že se objevila až při příchodu Galbatorixe k moci. Víra uctívá jediného boha a to Solase, je to bůh světla, dobra a zlata. Podle této víry dohlíží bůh na zkaženou zemi a neustále ji ozařuje posvátným světlem slunce a měsíce, které zobrazuje. Dalo by se tedy říci, že se jedná o boha s dvěma tvářemi, jednou přes den a druhou přes večer. Tato církev se drží veliké podpoře ze strany království, které investovalo nemalé částky do vytvoření honosných a pompézních chrámů vystavených na počest jejich zlatému bohovi. Církev má jak vliv, tak má své prostředky díky vybírání určitých desátků ve zlatě. Je proslavena honosnými svátky na slunovrat a na významné události jako je zatmění měsíce nebo slunce. Tato víra otevřeně hlásá vášnivé řeči ke špatnosti magie a všech nelidských ras, které by se měli ze světa rychle sprovodit. Jde o náboženství monoteistické, pokud se jako druhá bohyně nepočítá zkažená matka země, kde se lidé musí dřít. Všichni věří že po smrti si je vezme Solas do svého paláce vystaveného z nejčistšího zlata, tam mají na věky hodovat a užívat si pohostinnost dobrého boha. Po smrti Galbatorixe Solasova církev poněkud oslabila, ale stále má velké množství vyznavačů a oplývá značnou mocí a bohatstvím.

Bratrstvo - je to společenství prastaré víry, která přišla společně s prvními alagaesijskými lidmi. Postupem času se měnila, vzrůstala nebo naopak utichala, ale vždy přežila. Členy Bratrstva se původně stávali pouze muži, ale později vznikla jeho odnož, která přijímala i ženy. Bratři, kteří žili a vzdělávali se na odděleném Ostrově, působili mezi lidmi především jako léčitelé a ochránci. Bratři věří v boha, jehož jméno je vytesáno na skále Ostrova – ovšem, v šifře tak dokonalé, že ji dodnes rozluštilo jen málo lidí. Jelikož je tedy toto jméno téměř neznámé, používá se označení Hlas, nebo častěji jeho obdoba z jazyka kočovníků – Óma. Óma je údajně, jak už je patrné z ukázky z posvátné knihy Adanmar, stvořitelem těch, kteří tvoří. Podle sekty Yáranů (o které si něco můžete přečíst v doplňujících reáliích), je především zosobněním smrti – posledním soudcem všeho živého.

Bratři samotní jej mají za vtělené Dobro, jehož moc poroste s tím, jak poroste víra v něj. A od tohoto se už odvíjí ono náboženství. Čím víc dobra a laskavosti mezi lidmi, tím mocnější bude Hlas.

A Až bude vymýceno všechno zlo a všichni nepraví, pak Óma zbaví svět chudoby a smaže rozdíly mezi lidmi.

Bratři svou víru nikdy nešířili násilím, což je možná jeden z důvodů, proč se nikdy nerozšířila masově. Bratrstvo také zastávalo názor, že nic a nikdo není zlý od počátku – a věřilo, že každý může být od svého zla osvobozen.

S touto vírou poněkud zamíchal příchod prvního Stína, který dosud mírumilovné Bratry donutil vycvičit se v boji. Bratrstvo tak v podstatě vyhlásilo válku černokněžníkům, z nichž Stínové vznikali. Bratři se snažili především o to, aby Stínové vůbec nevznikali – pokud pak už existovali, snažili se je zničit. Jelikož lidské síly většinou proti Stínům nic nezmohly, byli k bratrům povoláni elfové, kteří se starali o výcvik v magii, a i když většinou víru Bratrů nesdíleli, aktivně se podíleli na boji proti černokněžníkům a Stínům. U elfů se Bratrstvo dodnes těší úctě. V Království bylo téměř zlikvidováno, po smrti Galbatorixe jsou tu snahy o jeho znovurozšíření.

Severní kult je náboženství, které krom boha Solase uzavírá pomyslný kruh náboženství v Alagaesii. Zrodilo se v Dračích horách a okolí Ceunonu a postupně se rozšířilo do všech zemí i do Surdy. Je to polyteistiké náboženství, kde se bohům nestaví chrámy, ale malé svatyňky či se vztyčují sochy a kameny u cest. Je jich celkem osm, každý vládnoucí některému z živlů či ochraňující některé věci a činy.

• Matka - Stvořitelka, ochránkyně ženy, dítěte a dcery. Totem je většinou ze dřeva do podoby stojící ženy. S Matkou je spojen příchod jara, kdy se slaví jeden z největších svátků v Alagaesii. Jarnice. Je symbol příchodu nového, svěžího a čistého, zosobňuje element země a zašticuje plodnost.

• Otec - Stvořitel, ochránce muže, otce a syna. Předobrazem je vysoký muž s holí na prsou, stojící otočen vždy k západu zády. Podobně mu může být vztyčen vysoký kámen, který je opracován ornamentem kruhu jen na východní straně. Je symbolem mužnosti, síly a odvahy. Elemntem mu je oheň.

• Jestřáb - Patron lovců a lidí žijících v lesích. Udává světu řád a je ochráncem zvěře i lovců. Svatyní mu je rozsedlina ve skále, kde se zarazí mohutný balvan stojící směrem na sever. Elementem mu je vítr. Jeho svatyně jsou často na začátcích lesů a cest. Lovci a cestovatelé mu s oblibou přenechávají drobné dary.

• Smrt - Zajišťuje odchod z tohoto světa, když duo Matky a Otce znamená vznik, ona předobrazuje zánik. Její podobizna je kamenná soška s umrlčí tváří v záhybech pláště. Nemá ruce ani viditelné končetiny a socha bývá vsazena mezi kamenné kruhy. Svatyní smrti je pomálu. Smrtnice se slaví na začátek zimy při prvním sněhu. Oslavuje se dávná sláva předků. Věří se že pokud člověk daruje oltáři dar, předci mu zajistí lepší život. Smrt se oslavuje zejména při pohřbech, kdy je mrtvý předveden na hranici ze dřeva, položen a za vůně smoly a dřeva obdarován jantarovým plíškem, poté se celá vatra zapálí a nechá se svému osudu. Věří se, že pokud se vatra zbortí na stranu, mrtvému nastává nová životní cesta na zemi.

• Strážce - Je vysoký muž a je patronem cestovatelů a moeplavců. Často se jeho sošky nachází v přístavních městech po elých dračích horách. Strážce ovšem nemá žádné větší svatyně a nejvyším zobrazením je socha uprostřed Teirmského náměstí. Strážce je totiž patronem severských obchodníků.

• Světloch - Je bohem dne i noci. Nemá přesné vyobrazení, ale posvátným prvkem je jantar, který zdobí i jeho svatyně. Svátky se slaví vždy o slunovratu a rovnodenosti na zvláštní mohyle uprostřed Dračích hor. Svátek sice upadá v zapomění, v civilizovanějším světě jej ale nahrazuje jeho obdoba a to jest Den světelných rojů, kdy lidé vycházejí do ulic s loučemi a lampiony a oslavují nové období.

• Babice - Strážkyně prokletých, zpodobňována jako škaredá shrbená stařena o berličce, jenž střeží vchod do světa mrtvých a pod svým pláštěm drží temno. Babice se uctívá hlavně proto, aby si lidé naklonili trochu toho štěstí a odálili zlé události jako příchod nemocí, smrti, zimy a podobných neštěstí. Oltáře babice se ancházejí na odlehlých místech, často to jsou kamené stoly ověšené různými amulety, často je možné nalézt i zlaťáky.

• Bojovník - Nebo také válečník je postavou ke které se modlí spousta lidí, hlavně vojáků ve službě. Opatruje lidi v boji a přináší padlým věčnou slávu ve svém příbytku. Bojovník nemá žádné svátky, zato je v dnešní době skoro nejuctívanějším z bohů v Alagaesii. Země má za sebou příliš mnoho válek.

Jazyky lidí v Alagaesii

V Alagaesii se mluví několika různými lidskými dialekty, které budeme dělit dle rozšíření. Centrální dialekt obecné řeči je uzákoněn jako úřední jazyk a domluvíte se s ním v každém městě. Umí ho naprostá většina lidí. Severní a jižní větev jazyka jsou si skladbou vět i slovy velmi podobné a dají se přirovnat k blízce příbuzným jazykům. Bystrý člověk dokáže porozumět jak severní tak jižní větvi bez hlubšího vzdělání. Zato dialekt pouštních kmenů, který je podobný dnešní arabštině je jazyk, který postupně vymírá. Mnoho lidí jím nemluví a domluvit se nebo se jej naučit je prakticky nemožné.

V Surdě se zato mluví jednotnou klasickou Surdštinou. Z důvodu nadřazenosti Království se mnoho Surďanů naučilo Centrální dialekt, ovšem domluvit se je občas možné jen ve městech. Surdština (Je velmi podobná Španělštině, ovšem ve hře piště že mluvíte Surdštinou, ale piště česky :D) je ovšem majoritně využívána ve všech provincií Surdy, krom severních, kde se občas vyskytnou jazyky kočovných kmenů.

Náboženství v Alagaesii

Jelikož žije v Alagaesii mnoho národů, objevuje se tu i mnoho náboženství. Něco málo se o nich můžeš dočíst v reáliích jednotlivých ras, ale doplňkové informace o slavení bohoslužeb, modlitbách a podobných zajímavostech ti přinesou níže uvedené články.

Lidé

Severní kult

Bratrstvo

Matka Země

Solasova církev

Kočkodlaci

Kult Amaeris

Trpaslíci

Kult Quan

Víly

Gaartera

Urgalové

Kult bohyně Rahny

Druidové

Hvozd

O svátcích a rituálech druidů se více dozvíte v kalendáři.

Elfové

Nemají náboženství, o svátcích se dozvíte v kalendáři.

Draci

Nemají náboženství ani svátky.

Stínové

Přijdou vám jako někdo, kdo by měl mít náboženství?

Kult Matky Země

Konkrétní svátky najdete v kalendáři

Tato víra zde byla již při příjezdu Palancara do Alagaesie. Jedná se o prastaré krvavé náboženství které uctívá Unhiru – matku zemi. Matka země je symbolem úrody, panenství, ale také magie a přírodních katastrof. Podle prastarých záznamů se jednalo o divokou bohyni, která dokázala měnit svou náladu jako bouřky za jara. Pro utěšení jejího věčného hladu se na určitá obětní místa ( většinou úzké rokle ) házeli oběti a to jak zvířecí tak občas i lidské. Bohyně však nebylo jediné božstvo které náboženství uctívalo, o stupínek níže byli dva hadí bozi Insar a Helrun, kteří zosobňovali slunce a měsíc. Krom bohů byli uctíváni i duchové, kteří byli jakýmisi hlídači posvátných míst. Tehdy byli známi posvátné háje do kterých nesměl nikdo vstoupit, ledaže by chtěl riskovat svůj život. Tyto obětiště byli většinou nějaká zajímavá přírodní místa. Kouzelnice a čarodějky byli nejvyššími kněžkami tohoto náboženství, byli považované za věštkyně schopné nahlížet do lidských duší i blízké budoucnosti, tehdy měla tato víra stejnou moc jako tehdejší vládci. Smrt byla braná jako přirozený proces po kterém se všichni vracejí ke své matce se kterou jednou všichni splynou. Lidé řídící se touto vírou byli velice hrdí a svým způsobem i tvrdí, odtud pochází výraz „krevní msta“, na kterou se ještě dá narazit v horských oblastech jako je třeba Carvahall. Většině tehdejším rasám připadala tato víra příliš krvavá a barbarská. Převážně kvůli různým rituálům, které se většinou pořádali za rovnodennosti a jiných přírodních úkazech. Během těchto rituálů docházelo k obětinám a to i lidským, proto není divu když nelidské rasy lidmi opovrhovali. Mnoho z této víry bylo ztraceno, protože její vliv postupně upadal až dnes téměř vymizel V dnešní době je tato víra v království zakázaná a proto se obřady musí provádět tajně. Symbolem tohoto náboženství je stříbrný čtverec s kruhem, ten zobrazuje dva požírající se hady.

Kult matky přežívá neskrývaně už jen jako náboženství kočovníků, kde je matka vyobrazena jako velká kudlanka a je přejmenována na Gokukaru, zvyky jsou de-facto stejné, jen ne tak pokřivené jako v království kde se vše musí skrývat.

Příběh o Stvoření světa

 *K posvátnému ohni přistoupí žena ve volných šatech barvy zeleni, předstoupí bez mrknutí oka před dav lidí, kteří o její víře téměř nikdy neslyšeli, ale o ní už ano. Davem se nesou slova.* To je hlavní kněžka, ta jenž vidí do duších lidí... Ta kterou království hledá. *Poslední věta je řečena téměř šeptem, kněžka jí určitě slyšet nemohla, přesto otočila své slepé oči k mluvčímu a promluvila sebevědomím, zvučným hlasem.* Ano král mne hledá... Bojí se mé víry, bojí se víry ve Velkou Matku !!! Tu jež stvořila tento svět a díky které máme co jíst,

ale jednou se velká matka rozhněvá a všechny nevěřící ztrestá proudem ohně. *Náhle vyšlehne plamen ohně téměř dvanáct stop vysoko, k obloze vylétnou mohutné jiskry a oheň zasyčí jako by byl živí, začíná temně a výstražně hučet, začíná hrozit požárem. Všichni od něj uskočili až na velekněžku, která stojí na svém místě.* Země se bude topit v přívalech vody a tam kam se voda nedostane zahoří oheň, ano Velká matka zničí svět, všichni se vrátíme do jejího velkého lůna kde všichni jednou skončíme. *Pak natáhne zatnutou ruku a vloží ji přímo do ohně, ten ji však nepálí. Když si lidé uvědomili co vidí, tak se ozvalo mnoho překvapených výkřiků. Kněžka s úsměvem vytáhne pěst, paži která není nijak zraněna ani popálena. Pak rozevře pěst a ukáže žalud z dubu, ten žalud má malý a zdravý klíček.* Ale Velká Matka i tvoří! Zničí tento starý nespravedlivý svět bez kouska svobody a pak se všichni zrodíme znovu z lůna Velké matky, zrodíme se do domu světla. Tak jak už se to stalo dříve. *Pak poodejde kousek od ohně, takže jí zakrývají tajemné stíny. Odhrne úrodnou zeminu a udělá malinkou jamku do které vloží rostoucí žalud. Ze záhybů šatů vytáhne zdobenou obětní dýku a nařízne si své tepny. S trochu šíleným a fanatickým pohledem zvedne obličej k ohni a vykřikne.* Pij mou krev Má Matko, tvé děti tu stále ještě jsou a jsme ti věrní !! *Jakmile pokropí žalud svou krví, tak začne rychle růst a mohutnět. Zvedne ruku a když přiběhla jedna žena aby jí vyléčila ruku s úsměvem pravila.* Děkuji mě je to netřeba, mě chrání má víra ve Velkou Matku. *Vážně se otočí k publiku a ukáže čistě zhojenou kůži v místě zranění.* Nemůžeme neustále něco požadovat aniž bychom něco dali. Obětujte to co je vám nejdražší a dostane se vám odměny, matka vás bude chránit. Budete dětmi matky země, té díky které žijeme a díky které můžeme jíst čerství chléb. Chvála Velké Matce !! *Výkřik lid divoce opětuje a přechází v divoký křik. Pak jedna starší žena se ozve ze svého místa na kraji ohně, téměř ve tmě.* Řekni mi něco o té tvé bohyni, jak stvořila svět ? *Z jejího hlasu je cítit nedůvěřivost a moudrost která přichází se stářím. Kněžku to však nevyvede z míry, v klidu počká až se vše zklidní a otočí se k té stařeně.* Ano ,řeknu vám příběh stvoření našeho světa. *Přisedne si k ohni a počká až se i vesničané usadí. Pak začne zvučným a smutným hlasem vyprávět.* Na začátku všeho byla jen všudypřítomná divoká magie, neměla smysl ani účel. Byl to ohromný chaos bez řádu a bez pravidel. *Odmlčí se a upije doušek chladné vody z koženého měchu.* Uprostřed toho chaosu z té ohromné energie povstala Velká Matka, procitla a začala hledat v tom chaosu řád. A tak stvořila magii takovou jakou ji dnes známe, svázanou prastarou řečí kouzel. To jí ale nestačilo, byla na světě sama a chtěla mít své potomky, ale nikde nebyl nikdo s kým by je mohla počít. A tak jí po mnohá tisíciletí zbylo jen jedno – přání být matkou svých dětí. *Opět se odmlčí a udělá tak dramatickou odmlku, zároveň si prohlédne soustředěné obličeje svých posluchačů.* Z tohoto velkého přání se stal první zázrak, Velká Matka otěhotněla a čekala své potomky. Aby měli kde přebývat stvořila naší zemi, stvořila ji kulatou aby připomínala její těhotenské bříško před porodem, stálo jí to mnoho sil a proto byl porod únavný velice těžký. *Zahledí se na zem mezi svými prsty a něžně ji hladí.* A tak se Velká Matka stala první a poslední panenskou matkou. Porodila dva velké hady, kteří dokázali obtočit celý svět, který pro ně matka stvořila. Jeden z hadů byl bílí a dostal jméno Insar a druhý byl celý černý pojmenoval se Helrun. Oba dva mocní hadi se nenáviděli a tak spolu bojovali, ale ani jeden z nich nebyl ten silnější. *Vytáhne svůj symbol s vyobrazením dvou hadů.* Velká matka nemohla zabránit jejich boji, protože ještě nedokončila to co započala. Jakmile sebrala nějaké síly, tak dokončila svůj porod. Na svět přišli první draci. Ti byli nejpodobnější mocným hadům, dovedli tvořit zázraky jako jejich matka,ale většinou téměř nevědomě. Po nich přišli na zemi elfové, kteří získali ohromnou krásu, nadlidskou rychlost a dovedli snadno čarovat. Rychle obydleli velké lesy a pláně. Trpaslíci přišli na svět jako třetí rasa. Připomínali neživé a tvrdé kameny, které jim byli nejblíže a proto se stali jejich domovem vysoké hory. Na svět přišli zároveň s nimi mohutní urgalové, kteří začali obsazovat velké plochy, byli divocí a nezkrotní skoro jako draci. Jako poslední národ jsme přišli na zem my lidé, matka byla již přespříliš vyčerpaná proto nám toho do vínku přespříliš nedala, ale jednu schopnost nám dala a to naši schopnost ci něco přát a jít si za tím přáním. *Opět zkontroluje pohledem posluchače, kteří mlčí jako hrob a zaujatě naslouchají jejím slovům.* Všechny národy strádali katastrofami způsobené bojem mocných hadů a proto je Velká Matka ve své moudrosti umístila na oblohu, kde se jeden neustále snaží dohnat toho druhého. Udělala z nich slunce a měsíc, kteří neustále putují oblohou. Hadům se nelíbilo, že je matka uvěznila a proto seslali na zem jako pomstu nemoci, války a temné bytosti, které nás od té doby neustále sužují. *Natáhne se blíže k ohni a ohřeje si promrzlé ruce. Vezme si od jedné děvečky hrnek s čajem a beze slov poděkuje kývnutím.* Nikdy se však nechytili a pokud se jednou chytí nastane konec světa a matka bude muset vše stvořit znovu. A ten den se pomalu blíží, musíme se modlit k Velké Matce, aby nás před hady ochránila. *Tíživá slova doplouvají do noci a lidé si pomalu začínají uvědomovat co všechno řekla. Slavnost se pomalu rozproudí a pochmurná nálada zmizí. Když se ta stařena chtěla na něco kněžky optat zjistila, že na svém místě už dávno nesedí. Pokrčila rameny a šla též slavit.*

Jak dlouho vlastně budu cestovat?

A kudy?

Dlouhou dobu se nám tu rozmáhal takový nešvar. Buď jsme cestovali moc rychle, nebo příliš pomalu. Celý proces cestování byl zmatený a nikdo vlastně nevěděl, jak dlouho kam měl cestovat. V tomto článku se dozvíš, jak se tento neduh napravil a jak spočítat vzdálenost na reálné dny. 

Cesty

V prvé řadě je důležité říci, že cestování po Alagaesii probíhá především formou obchodních cest. Pokud se držíš vyšlapaných, osvědčených cest, cesta probíhá hladce a tvoje cesta není zdržena. Pokud se rozhodneš cestovat na vlastní pěst, je potřeba přidat nějaké zdržení.

Obchodních cest po Alagaesii najdeme poměrně dost, především v oblasti lidí. Jedinou výjimkou je obchodní cesta mezi trpaslíky a elfy, která je používaná pouze jimi. Ta začíná na jednom konci ve Farhen Duru a pokračuje po vodě až do Sílthrimilu (pohraniční město Sílthrimu - více o pohraničních městech elfů zde).

Ostatní cesty najdeš vyobrazené na této jednoduché mapě kontinentu (pro zvětšení na ni klikni). Pokud potřebuješ cestovat rychleji z nějakých důležitých důvodů (například čekání na důležitou politickou hru), domluv se s adminy. 

(kliknutím na mapu nebo SEM zobrazíš plnou velikost)

Vzdálenosti

Cesta po stezkách

A jak tedy vlastně vypočítat, jak dlouho budu cestovat? Nejdelší cesta, kterou můžeš absolvovat, je od Bulridge podél okraje lesů až k Askignaku, kterou půjdeš reálným lidským časem 5 týdnů. Tedy hráči reálně absolvují pět týdnů hry po přilehlých místech. To už začíná vypadat jako otrava, že? Jenže těch pět týdnů se dá strávit nejen hybernací postavy s občasným příspěvkem do daných míst, ale průběžně si můžeš hrát zastávky v místech, kterými projdeš. Ideální je na to poušť, co se této cesty týče. Proto by hráč měl skutečně obezřetně volit, kudy půjde, proč a kam. Samozřejmě počítáme variantu, kdy jezdec jede na naloženém voze taženém jedním koněm. A v noci spí. 

Pro srovnání dáváme pár dalších cest - z Teirmu do Burgsanku se tímto způsobem dostaneš za 1 týden. Z Burgsanku do Uru'baenu za necelý jeden den. Pokud bychom tímto způsobem cestovali stezkou mezi Ellesmérou a Osilonem (Du Weldenvarden) nebo Tarnagem a Farthen Durem (Beorské hory), zabraly by nám tyto rozmezí dva dny. Ovšem elfové a trpaslíci cestují trošku jinak, proto se jedná jen o příklad.

Vzdálenost mezi Burgsankem a Uru'baenem budeme dál nazývat "jednotka" na mapě, abychom lépe označili, s čím vlastně pracujeme. 

Cesta na voze taženém koněm po cestě = Jednotka

Cesta na voze taženém dvěma koňmi po cestě = Třičtvrtě jednotky (Jednotka x 0,75) 

Cesta na voze taženém třemi koňmi po cestě = Půl jednotky (Jednotka x 0,5)

Cesta na koni po cestě = Půl jednotky (Jednotka x 0,5)

Poznámka: Od tří koní dál už se rychlost nezvyšuje.

Cesta mimo stezku

Pokud se rozhodneš cestovat mimo vyjeté cesty, musíš počítat se zdržením. terén může být zavalený, některá místa se budou objíždět, může tě někdo přepadnout. Jezdit mimo vyznačené stezky většinou znamenalo "už se nevrátit" nebo se "vrátit za hodně douho". Je třeba počítat i s tím, že tudy vůz neprojede. Jeden člověk na koni možná někudy ano, vůz rozhodně ne. Tedy k takovému cestování si přidej dvojnásobek, kolik by to bylo podle cest. Pokud jdeš přes hory nebo přes přímou poušť, třikrát. Poušť navíc dává vysoká procenta k tomu, že tvá postava zemře. To se vám jednou ve hře může objevit vypravěčský příspěvek o tom, že jsi cestu nezvádli. 

Cesta mimo cestu = Jednotka x 2

Cesta přes hory = Jednotka x 3

Cesta přes poušť = Jednotka x 3 (a vysoké riziko smrti)

Cesta bez koně

Cestování bez koně je sebevražda. Jde cestovat pěšky třeba po lesích, kde platí daný dvojnásobek jak u cesty mimo stezku, nebo napříč městy v království kde jsou právě cesty. U těch platí trojnásobek. 

Cesta lesem pěšky = Jednotka x 2

Cesta po stezkách pěšky = Jednotka x 3

Cesta po vodních stezkách

Cestování po vodních stezkách je samozřejmě možno jen díky obchodním lodím a ty mají za příznivých podmínek dvojnásobnou rychlost než povoz taženého jedním koněm - není třeba odpočívat přes noc, například. Jiný způsob než lodí neexistuje. Po těchto stezkách nelze plavat!

Cesta po vodní stezce = Půl jednotky (Jednotka x 0,5)

Cesta po vodní stezce během bouře = Jednotka

Cesta na Vroengard = Cesta na Vroengard není úplně jednoduchá. Většinou je kolem něj bouře a spousta dalších nepříznivých podmínek, koneckonců, ostrov je magicky radioaktivní. Dávka této magické radiace člověka sice ihned nezabije, i tak je ale potřeba cestovat s minimálně jedním mágem a velkými zásobami jídla a vody (na Vroengardu není nic normálně poživatelného). Tím se cesta ještě víc zpomaluje. Tedy reálně na Vroengard se cestuje celý týden a pokud loď cestu přežije, nemůže se na něm zdržet déle než posádce dovoí zásoby.

Cesta na drakovi

Cesty na dracích jsou samozřejmě nejrychlejším dopravním prostředkem. Pokud tě tedy nějaký dobrotivý dračí jezdec sveze, ušetří vám to podstatný čas strávený na cestě. Dospělý, zdravý ohnivý drak přeletí celou Alagaesii (podle Paoliniho mapy) za 1 týden (počítáme i spaní v noci), pokud tedy letí (maximálně) tři dny v kuse, cesta je rychlejší, ale spánek o to delší. Tedy cesta delší než tři dny se pak dorovnává spánkem a je platná podle původních pravidel. To znamená, že rychlejší cestování nastává jen, pokud je cesta menší než 3 dny. 

Cesta na dospělém drakovi = Jednotka x 0,2 (Pětina jednotky)

Cesta na mladém nebo nemocném drakovi = Jednotka x 0,5 (Polovina jednotky)

Poznámka: Schopnost výkonu draka posuzuje jezdec sám, speciální případy pak jsou ostatní rasy draků. Pokud si jezdec není jistý, jak cestu spočítat pro svěho draka, piš adminům. Samozřejmě jezdec posuzuje i to, kolik lidí (či nákladu) je jeho drak schopen unést.

Čas postav v herním světě

Co je to čas ve světě našeho rpg? Je to velmi komplikovaná proměnná. Některé hry totiž mohou trvat jedno odpoledne, jiné dva měsíce. Přesně proto existuje tento přehledný článek, který shrnuje to, jakým způsobem postavy stárnou v poměrech reálného času a toho herního. 

Čas a hráč

Proč byl zaveden čas? Protože chceme zamezit zbytečným dlouhodobým hrám. Pokud k dlouhodobé hře máte opodstatněný důvod (kupříkladu šlechtici), řešíte se individuálně. Ale pokud je to postava, jejíž dlouhá hra spočívá jen v tom, že hráči píší zbytečně dlouhé posty bez smyslu, vítejte v koloběhu života. Jak jste se učili hrát posty na dvě strany o ničem, zkuste se teď naučit přesný opak - naučte se hrát dobrou a zábavnou svižnou hru. Bude se to hodit. 

Čas v profilech

Vzhledem k tomu, že každá rasa má odlišné požadavky na čas a tudíž jeden dílek u člověka a elfa se opravdu podstatně liší, neuvádějte letopočet narození, nemusíte uvádět ani věk postavy. Je totiž odteď jen orientační. Pouze při tvorbě nového profilu je nutné a důležité přesný věk, se kterým začínáte, uvést. 

Čas ve hrách

Zkrátka a jednoduše, nemluvte ve hrách o čase. Budou totiž nastávat situace, kdy se po roce potká elf s člověkem a jejich stáří se bude lišit v rozmezí roku a padesáti let. Jediný způsob, jak čas hrát, je nerýpat do něj herně, pouze metaherně. 

Pokud Vás to přes logiku trápí, můžeme připomenout, že na kouzelných rasách změny vidět nejsou, což se dá dobře zahrát. Nechme tedy čas pro hry stále trochu zastřený…

A nyní tedy již k jednotlivým časovým osám. Jeden dílek na ose všude znamená jeden reálný rok, kdy hrajete. Číslo je potom posun věku vaší postavy za tento rok.

Lidé

Rasa, která má nejkratší život. Přesto za ni můžete hrát, když to vezmete od dítěte, celých dlouhých 6 let. A to je opravdu hodně. Není třeba se tedy lekat, i když začnete hrát s člověkem v trochu pokročilejším věku, máte spoustu času na to si jej pořádně užít. A kdyby i to nestačilo? Ve výhodách, které si můžete koupit za body, je i elixír mládí! Není se tedy čeho bát. Člověk je nejvíc dynamická rasa, proto je také tolik možností, jak můžete hrát s jeho životem. Pod lidi patří i podrasa Druidů.

Elfové

Bytosti známé svou dlouhověkostí, moudrostí a kouzelností. Aby byl možný nějaký posun u elfů, skok za jeden rok je poměrně velký. Z důvodu, že elfové se mohou dožívat asi tak 3 tisíciletí, vypisovat tolik článků na ose by bylo téměř nemožné. Proto od té doby co dospějí je postup ustálen na 100 roků věku za jeden herní rok. Tabulka elfského stárnutí ještě přesněji popisuje, co se v jakých obdobích u elfů děje.

Trpaslíci

Národ, který se dožívá sice mnohem vyššího věku než lidé, zato do elfských tisíciletí má opravdu daleko. Postup zde je docela jednoduchý, po dosažení stupně dospělosti je dále každoroční posun 50 let.

Dračí jezdci

A jedna speciální skupinka navíc. Všichni tušíme, že když se z člověka stane jezdec, neumře hned v 50 letech. Proto je pro ně vytvořen tento dodatek, člověk dračí jezdec má dále postup 50 let věku za jeden rok herní. Taktéž zde je uvedeno maximum, přestože na lidské jezdce působí magie, nejsou nesmrtelní. Dožívají se kolem 1000 let. Této hranice se ovšem není vůbec třeba bát. Herně se tam není takřka možnost dostat.

Draci

Magická stvoření stará snad jak sám svět. Časová osa tedy zachycuje jen stupně při prvotním vývoje mladého draka, poté je postup stejně jako u elfů ustálen na 100 let věku za jeden herní rok. 

Poslední poznámku věnujeme křížencům a lidem ovlivněným magií. Stárnutí u nich se bude řešit individuálně u každého takového profilu. A ti ostatní? Kočkodlaci? Urgalové? Víly? No, tak ti jsou velká neznámá...

Ekonomika

Lidé