Fauna z celé Alagaesie

Autor: Meldon Erunámo Eruer

V celé zemi najdeme mnoho obyčejných zvířat jako třeba zajíce, koně nebo psi. Také zde však nalezneme podivuhodné tvory a bytosti, které vládli divočině ještě před příchodem elfů a lidí. Někteří vyhynuli nebo jsou už velice vzácní. Pokud vynecháme druhy, jako jsou kočkodlaci, druidi a draci, tak zde nalezneme dost zajímavé tvory.
Kromě nich se zde ovšem vyskytují i obyčejní tvorové, ale ti jsou typičtí jen pro určité podnebí nebo oblasti. Přesto zde nenajdeme lvi, tygry, jaguáry, grify, jednorožce a podobně, neboť ti, pokud by tu kdy žili, by v přítomnosti lidí a draků moc dlouho nepřežili. Někdo může mít jako mazlíčka jaguára, lva nebo něco podobného, ale převážně jde o dovoz z jiných zemí a jsou velice drazí a ne každý si je může dovolit.
 

Osnova:

• Beorské hory
• Surda 
• Hadarak
• Lesy Du Weldenvarden
• Dračí hory
• Vroengard a přilehlé okolí
• Extrémně vzácní tvorové

Beorské hory

Místo, kde je vše ohromné a nebezpečné. V horách na vás mohou číhat velcí a nebezpeční dravci, kteří si hlídají svá území. Dokonce i ti, co maso nejedí, se dokáží velice dobře bránit, ale i skrývat.
Největšími dravci zde jsou Šrrgové, Beorové, Fanghurové a Barzulové. Nenajdeme zde žádné sněžné levharty nebo jiné velké kočkovité šelmy, neboť ti by zde nepřežily (v porovnáním s dravci výše jmenovanými). V horách se vyskytují převážně kozy a to jak Feldûnost, tak i jejich menší příbuzní. V nižších polohách můžeme narazit na zajíce, vysokou zvěř a v jeskyních můžeme nalézt mnoho druhů hmyzu (pavouci, škvoři, můry atd.). Občas se zde objeví i obyčejný medvěd grizzly, ale pokud ho zahlédnete, tak jde o velice vzácné spatření (pokud nejde o druida). V jeskyních se přibližně jednou za sto let přemnoží klíšťata a trpaslíci, tak musí s těmito tvorečky bojovat. Naštěstí se v jeskyních vyskytují pavouci, kteří se těmito parazity krmí. V řekách a jezerech žijí ryby, jako jsou lososy, pstruhy, okouni a další. Ty jsou potravou pro medvědy.

Šrrg

Jde o tvora vypadajícího jako vlk, ale tato psovitá šelma je mnohem větší. Velikostně se podobají středně velkému jezdeckému koni, přesto jsou velice rychlí a úspěšní lovci. Žijí ve smečkách a lidem se převážně straní. Smečkám velí Alfa pár, který jako jediný může mít mladé. Mohou žít však i samostatně nebo v páru a ne vždy se shlukují do smeček. Smečka je dynamickým útvarem, kde se postavení jednotlivých členů v hierarchii může obměňovat. Mladí vlci opouštějí smečku mezi 1–3 roky života, i když i 5 let staří vlci zůstávali u svých rodičů. Hledají si partnery a pokoušejí se založit smečku vlastní.
Když se střetnou dvě smečky, tak může nastat i boj a pokud jeden Alfa zemře, tak se smečky spojí, ale jen dočasně. Mladí vlci totiž často tuto velkou smečku opustí a jdou si udělat vlastní nebo si najít jinou. Většinou však poražení jen stáhnou ocas a i se smečkou se stáhnou. Dokonce i v samotné smečce může dojít k souboji mezi vlky, ale ve většině případech to nekončí smrtí, ale jen novými jizvami a trochu toho studu.
Vlci loví Nagry, Feldûnosty, kozy, zajíci a pokud mají skutečně velký hlad, tak jsou schopni zaútočit i na člověka/ trpaslíka nebo dokonce i Urzhada. Někdy dokonce i s tímto obřím medvědem bojují, aby ho dostali ze svého území. Beory totiž rád zabíjí malá vlčata ukrytá v norách či jeskyních, když jsou dospělí na lovu.
 

Urzhad/ Beory

Obří medvěd, který děsí už je svým vzhledem, je všežravec. Živí se vším od kořínků po lososy nebo Nagry a Feldûsty. I přes svou velikost dokáže být rychlí a svou silou snadno skolí jakékoliv zvíře žijící v horách.
Beory žije samostatně a samici si vyhledá jen v létě, když hledá družku. Poté, co jí oplodní, si jde dál po svém a medvědice vychovává mláďata. Ta zůstávají u matky dva roky. Medvědice mívá nanejvýš dvě mláďata a ty se narodí až po zimním spánku (pokud se medvědice dostatečně nažrala). První rok žije medvědice s medvíďaty v jeskyni a ven chodí jen pro něco k žrádlu. V minulosti nastaly případy, kdy medvědice zabila trpaslíky, kteří šli pro svá stáda, a odnesla je mladým. Medvědice je v tomto dvouletém období velice agresivní a každý rozumný tvor by se jí měl vyhnout.
Jak už bylo řečeno, tak jde o samotáře, kteří si své území bedlivě střeží. Jejich řev je slyšet na míle daleko a ne jednomu dobrodruhovy při jeho zaslechnutí neztuhly nohy hrůzou. Jeho soky, co se týče teritoria a jídla, jsou Šrrgci. Urzhad má velice dobře vyvinutý čich a snadno, tak nalezne mršinu nebo vlčata ukrytá v noře či jeskyni.

Nagra

Jsou to kanci Beorských hor. Co se týče velikosti, dospělé Nagry jsou ještě o něco větší než Šrrgové, tedy o něco větší než kůň. Jejich váha jim ovšem není příliš velkou překážkou v rychlém pohybu, téměř se dá říci, že jsou stvořeni pro veliké Beorské hory, ve kterých se dokážou pohybovat s určitou dávkou originální lehkosti. Jejich srst tvoří tuhé štětiny, hnědé, někdy až šedé nebo téměř černé barvy, z tlamy jim trčí pár dlouhých, zahnutých klů, oči planou žlutou, někdy až červenou barvou. Jsou však docela malé a právě zrak je nejméně vyvinutým smyslem u tohoto druhu. K hledání potravy potřebují spíše čich, který je u nich opravdu velmi dobře vyvinut, stejně jako sluch, kterým slyší na desítky metrů snad každý krok. Jejich aktivní čas bývá v noci, kdy právě díky svým vyvinutým smyslům velmi dobře najdou to, co potřebují. Jsou to všežravci, takže převážnou část jídelníčku tvoří různé hlízy, bobule, hmyz,  mršiny nebo menší zvířata.
Nagry žijí ve skupinách, v nichž je dominantní nejsilnější samec. Mláďata přicházejí na svět většinou v jarním období, v jednom vrhu jich bývá kolem 6. Mladí mají pruhovanou srst kvůli maskování, úplně stejně jako menší druhy prasat. Matka se po vrhu odpojuje od své skupiny a nějakou dobu vychovává mladé sama. Vrací se zpět teprve, až jsou selata dorostlá.
Mezi trpaslíky představuje maso Nagry velkou pochoutku, ovšem kvůli své velikosti a divokosti je lovena jen těmi nejodvážnějšími trpaslíky (i pro ty to představuje velmi obtížnou zkoušku) a z pravidla k účelu nějaké velké slavnosti. (- autor Aireen)

Fanghur

Fanghur může štíhlostí svého těla připomínat ledového nebo oblačného draka, od každého z nich se však liší poměrně výrazným znakem - jeho končetiny jsou mnohem kratší než u jakéhokoliv draka. Velikostí dosahuje maximálně vzrůstu Wyverny. Celé jeho tělo pokrývají hnědé, zelené, či šedé šupiny s tvarem, který nenajdeme na žádném drakovi. Mnoho z nich tvoří ostrý výstupek, takže to může vypadat, jako kdyby po jeho těle byly nepravidelně rozsety různé trny. Stejně jako draci má i Fangur pár blanitých křídel, které však odpovídají vzhledu zbytku těla a proto si je s dračími opravdu nelze splést.
Fanghuři jsou vzdušní dravci. Na rozdíl od běžných ptáků jsou o něco chytřejší a k omráčení kořisti používají mysl, přesněji jakýsi vysoký skřípavý zvuk, který kořist na chvíli ochromí.
Žijí v menších skupinách, kde panuje přísná hierarchie. Hlavní je nejsilnější samec, který má zpravidla několik samic. Hnízdiště se většinou staví někde na skalním výběžku. Mláďata se rodí v kožovitých vejcích, která se po několika týdnech líhnou zprvu bez trnovitých šupin. Ty se vyvíjejí až asi po 2 měsících. O novou generaci se starají samice společně. Když dospějí pohlavní zralosti, buď zůstávají u skupiny, nebo se oddělí, aby založili vlastní skupinu.
Někteří učenci tvrdí, že právě z tohoto druhu se kdysi vyvinuli draci, jak je známe teď. V posledních časech jsou Fanghuři již silně ohroženi. (- autor Aireen)

Feldûnost

Jedná se o velký druh kozy, kterou trpaslíci rádi využívají místo koně. Kromě toho je trpaslíci využívají kvůli jejich mléku a vlně. Mají dlouhou a hustou srst, kterou dvakrát ročně a to před teplejším obdobím, které v horách je obvykle poměrně krátké a potom znovu na zimu.

Živí se tradičně spásáním horské trávy nebo jiné poživatelné zeleně. Zajímavé na nich je, že v případě nouze jsou schopni vydržet i několik dní bez vody. Tato schopnost je tedy pro přežití ve výšinách Beorských hor více než výhodná.
Jako snad veškerý brav, taktéž Feldûnosti žijí ve stádech. Pokud žijí divoce, jsou stáda spíše menší kvůli terénu. Období březosti nastává dvakrát do roka, mláďata se rodí 1-3 a dospívají už po půl roce, ale páří se většinou až po roce svého života.

Barzul

Jde o velkého orla žijícího v horách, který občas zaletí do Surdy pro potravu. Lidé si o tomto tvoru vyprávějí příběhy, kde unáší malé děti a odnáší do hor. Trpaslíci tyto tvory znají hlavně proto, že jim zabíjejí kůzlata Feldûnost. Právě z toho důvodu jim říkají Barzul (trpasličí nadávka).
Barzulové žijí v páru a to po celý život. Už se i stalo, že když jeden z páru zemřel, tak ten druhý už si nového partnera nenašel. Barzulové kladou maximálně tři vejce a o mladé se starají půl roku, než jsou schopné letu. Pak učí mláďata lovit a tehdy jsou schopní lovit v hejnu a to velice efektivně. Přesto se občas stane, že si mladí troufnou na Šrrgy nebo Urzhady a tehdy je to stojí život. Občas je lov zavede i na východ Surdy, kde si uloví i psa.
Tito velcí dravci se dožívají patnácti let a jejich peří někteří lidé vyhledávají na šípy.

Surda

Zde nežije tolik zvláštních a podivných tvorů. Najdeme zde výhradně klasické zajíce, veverky, krávy, kozy a podobně. U pouště se objeví i několik hadů, ještěrek, škorpionů a další podobná havěť. Nenajdeme zde žádné velké kočkovité šelmy, a pokud ano, tak někomu utekl jen mazlíček. Přesto se tu dokáže skrýt pár zajímavých exemplářů, které buď snadno přehlídnete, nebo si je spletete s něčím jiným.
Hlavním živobytím je zde rybolov a pěstování obilí, takže zde najdeme klasické škůdce tohoto zlatavého bohatství polí. Pohybují se zde hraboši, myši, sarančata a na severu, blíže k poušti nalezneme mnoho hadů, pavouků a sem tam i nějaký ten škorpión. Z větších zvířat zde nalezneme na východě muflony a jinak jsou zde jeleni nebo šakali. Na tomto území dříve žili i divocí koně, ale z nich už zde jich moc není.
 

Jelenec surdský

Jedná se o jelena, který se od svých příbuzných liší hned několika věcmi. Ta první je, že jeho rohy jsou vlastně jeden, který se okamžitě rozdvojuje. Další je jeho srst, která je na břichu trochu delší a na krku, kde tvoří dlouhou a krásnou hřívu. Srny se občas spletou s koněm, ale z blízka se  zjistí, že se jedna o Jelence. Poslední odlišností je ocas. Ten začíná jako ocas u lvů, ale pak se mění na ocas podobný koni, ale o dost delší.

Jako každý jelen i tento je býložravec. Lidé ho však rádi loví právě pro jeho neobvyklou krásu a paroží. Právě lidé patří mezi jejich největší predátory. Po nich to jsou Šrrgové, kteří se zatoulali z hor do Surdy.

Jelenci žijí ve stádech, která nejsou tak početná jako ta u jelenů. Srny porodí průměrně jedno mládě a o to se starají rok. Po roce se o sebe mladí starají sami, ale zůstávají ve stádě. Mladí jeleni se mezi sebou přetahují a ve věku dvou let stádo opouští. Parohy těmto impozantním tvorům zůstávají, nikdy je neshazují. Rostou jim až do pátého roku jejich života a pak už nerostou.

Surdská bastie

Jde vlastně o mohutnou hyenu. Tento tvor je dost silný, aby ulovil nějaké to zvíře, ale spíše jde o mrchožrouta, co občas sežere nějaké to ovoce. V minulosti se ho lidé pokoušeli ochočit, ale nepovedlo se jim. Surdská bestie je totiž velice tvrdohlavá a spíše než s lidmi se bratříčkuje se psi.
Surdská bestie žije v rodinných tlupách, které trochu připomínají vlčí smečky, ale zde mládí zůstávají. Občas se stane, že některý samec opustí tlupu a najde si vlastní družku a založí vlastní. Samice hloubí nory a v nich se stará o mláďata dokud jim nejsou čtyři měsíce, kdy už mají srst a vidí.
Lidé v minulosti je lovili, neboť je děsil jejich vzhled. Později zjistili, že mají velice příjemnou srst. Z jejich tesáků se vyrábějí přívěšky. Právě proto se jich v Surdě už mnoho nevyskytuje. Jsou vzácní a umí se velice dobře skrývat.

Upírek rohatý

Jde o velice podivnou ještěrku, která loví hlavně myši a krysy. Občas se stane, že v ohrožení kousne i člověka a to svými podivnými upířími zuby. Pokud někoho kousne, tak rána bolí a hnisá, neboť v jeho slinách se nachází mírný jed.
Tyto ještěři žijí ve skupinách a kladou třicet vajec, ale jen přibližně deset vajec je oplozeno a vylíhnou se z nich mláďata. Z nich první rok života přežije jen polovička. Přesto je jich v Surdě celkem dost, i když převážně jde o menší jedince. Neoplodněná vajíčka jsou velkou specialitou a chutnají velice dobře na všechny způsoby.

Yaxi Tári

Jde o velice velkou krávu, která je vlastně velice klidná, ale svým vzhledem docela děsí. Tito tvorové by se dali velice snadno chovat, neboť jejich maso i mléko je vydatné a plné živin. Yaxi Tári jsou velice zvědavý a krotcí, ale nejsou vhodní na jízdu.
Yaxi Tári se pohybují ve stádech, kde celé stádo následuje nejsilnějšího jedince. Dokáží za jeden den ujít víc jak koně. Mají i velice dobrou paměť a vzpomínky si předávají z generace na generaci a proto se občas stane, že stádo projde menší vesničkou a zničí dost věcí. Krávy rodí telata dvakrát do roka a mají jen jedno mládě.
I když nejsou tak nebezpeční, tak na naštvaného býka v době páření byste potkat nechtěli. Býk na rozdíl od krav, má na spodní čelisti výrůstky, které připomínají jakési zuby. Těmi se dostávají pod tvrdou zem.

Qualmë

Velice jedovatý had, který zabil ne jednoho hlupáka, co se k němu přiblížil. Qualmëho jed se využívá od atentátů po léčení chronické bolesti. Přesto je velice obtížné tohoto hada chytit. Snadno se skryje v trávě nebo pod písek a mnoho nešťastníků na něj spíše omylem šlápne než, že by ho chytili.

Qualmë je agresivní, ale v chladném prostředí spí. Samice jsou v Surdě nejrozšířenější a to hlavně proto, že po spáření samce snědí. Poté samice nalezne noru nějakého hlodavce a zabije ho. Pak si hlodavcovu noru přivlastní a naklade do ní vejce. Noru následně opouští a mladé nechá, ať se o sebe postarají sami.

I když je tento had skutečně obrovský, tak od něj nehrozí, že by se rozhodl spořádat člověka.

Alta filit

Velký pták, který může připomínat pštrosa. Jenže tento ptáček si víc pochutná na králíkovi než nad semínky. Tento velký tvor lidi nenapadá, ale pokud jsou v blízkosti jeho hnízda, tak je může odehnat. Přesto se moc často nestává, aby útočili na lidi, kteří je neohrožují. Alta filit bývaly prvními lidmi, co do Surdy přišli, nějaký čas chováni jako slepice. Jejich vejce, velikosti pštrosího nebo i menšího dračího, byla velkou pochoutkou. Po letech válek se již mnoho těchto obrů před lidmi skrývá.

Alta filit žijí v párech a samice si partnera vybírá podle toho, jaké postaví hnízdo a zda jde snadno bránit. Když se jí zalíbí, tak s partnerem zůstává do konce života. Jejich průměrný věk dožití je kolem deseti. Samice naklade do hnízda až tři vejce, ale ve většině případech se vylíhne jen jedno. Ostatní samec odnáší mimo hnízdo. Pár se mladé stará půl roku než jim naroste peří.

Hadarak

Poušť se může zdát pustá a neobyvatelná, ale ve skutečnosti zde žije mnoho tvorů. Někteří jsou malí a nenápadní a jiné nepřehlédnete ani, kdybyste chtěly. Najdeme zde mnoho jedovatých hadů, brouků, pavouků a další podobné havěti. Samozřejmě se v poušti vyskytují i velbloudi, kteří jsou králi písečných plání. Ty můžeme i s několika dalšími savci zahlédnout hlavně v oázách, které by se daly brát jako neutrální místo pouště.
Na okraji pouště můžeme nalézt surikaty a spoustu hadů. Jak půjdeme dál do pouště, tak bude ubývat jak vegetace a voda, tak i zvířat bude, miň. Zde přežijí jen ti nejhouževnatější. Králem pouště je velbloud a kromě něj zde zvládají přežít i fenek, škorpióni nebo některé další druhy hmyzu.
 

Alta lár

Malé zvířátko podobné myši s vytahanýma ušima je v poušti nejrozšířenější, ale i snad nejpěknějším. Jejich dlouhé nohy jim umožňují rychle odhopkat pryč a dlouhým ocasem koordinují směr běhu. Pouštní lid se podle nich naučil určovat, jak daleko jsou od oázy, neboť tito tvorové se zdržují maximálně dvě míle od vody.

Alta lár občas vydávají dunivé zvuky údery zadníma nohama o zem. Varují tím před útočníky (hady) a zřejmě tím i vyznačují své teritorium. Jejich teritoria jsou obrovská, ale také jich na nich žije skutečně mnoho. Žijí totiž v jakýchsi koloniích, kde není nikdo dominantnější než jiný. Samice mají až čtyři mladé, ale stálého partnera si nedrží. Samce si vybírají podle velikosti uší a modrého zbarvení na srsti.

Faica huo

Faica je všežravec, ale když chce, tak dokáže ulovit i velblouda. Tito tvorové žijí v malých smečkách a hledají potravu. V nejvyšší nouzi se tito masožravci připojují k lidem a doprovázejí je kvůli zbytkům. Přestože dokáží s lidmi kooperovat, tak je nevyhledávají jen tak, že se jim chce.

Ze zubů těchto tvorů si lidé z pouště vyrábí šperky. Faica mají na hlavě i několik dlouhých ostnů, jimiž se dá udělat velice podrobné tetování. Občas se i podaří některé mládě tohoto tvora vypiplat a udělat z něj mazlíčka.

Faica jsou velice společenští a moc často se nevidí samotný jedinec, pokud ovšem nejde o mladého samce. Tito potulní samci hledají smečku, co by mohli přebrat. Pokud na nějakou takovou narazí, tak vyzvou na souboj dominantního samce a soupeří s ním na život a na smrt. Vítěz bere celou smečku. Pokud vyhraje mladý samec, tak většinou zabije mladé předchozího samce a se samicemi zplodí své vlastní.

Helca rauco

Jde o velice podivného a přesto zvláštně krásného škorpióna. Tito jedovatí tvorové obývají jeskyně v poušti, kde se skrývají na chladných místech. Zde jich může být i několik stovek a dno jeskyně může působit jako hladina vody, velmi jedovaté vody. Bodnutí tohoto škorpióna nepůsobí bolest, ale chlad. Poraněný má pocit, jako by mu umrzalo zasáhnuté místo. Smrt následuje do dvou hodin.

Helcové mají mladé jen jednou za život a samice většinou samce po spáření zabije. Vejce následně nosí na svých zádech a vypadají jako malé diamanty s tmavých červem uvnitř. Dokonce, i když se vylíhnou, tak je má samice na zádech dokud se jejich krunýře dostatečně nezpevní. Jinak tito škorpióni žijí maximálně čtyři roky.

Sercë ruaco

O trochu menší příbuzný Helca rauco a jde vlastně o jeho pravý opak. Sercë také žije v jeskyních, ale častěji ho naleznete pod kameny. Jeho jed je velice bolestivý, a pokud zaútočí jen jeden, tak dospělí člověk velice snadno vyvázne jen s mírně necitlivým místem po bodnutí. Pokud jich však zaútočí víc, tak jejich jed je i smrtící. Ve skupinách, však nikdy nezaútočí, jestliže nejste v jejich hlavní hnízdící jeskyni.

Sercëové se rozmnožují stejně jako Helcové, ale samci vždy přežijí. Proto jde o nejrozšířenějšího škorpióna v poušti. Jejich děsivý vzhled velice snadno odstraší jakéhokoliv nepřítele. Přesto ho někteří lidé umí připravit na ohni a udělat z nich neuvěřitelnou pochoutku.

Handa caurë

Tento velký pouštní pavouk je vzhledově velice ošklivý. Má čtyři páry očí, kterými velice dobře vidí i ve tmě. Přesto nejde o nejinteligentnějšího predátora v poušti a i jeho jed je mírný a zabije nanejvýš malého hlodavce. Přesto je i pro člověka celkem nepříjemný. Kromě vzhledu má i bolestivé kousnutí a na jeho osmi nohách jsou ostré drápy, kterými se dokáže zabodnout i pod kůži.

Handa caurë se rozmnožují jednou do roka a samice nesou vajíčka na svých zádech. Když se pavoučci vylíhnou, tak tím dokáží i svou matku zabít.

Laurina nírë

Jde o poměrně velké brouky, kteří se pyšní krásným zlatým krunýřem. Tímto vzhledem se snaží zamaskovat v písku a varuje jím i predátory. Tento brouk má totiž v těle jedovatý toxin, který v těle jiných živočichů působí jako mírná kyselina (popálí žaludeční stěny nebo střeva).

Tento brouk žije v poušti a to konkrétně v podzemí, kde si hloubí tunely a cestičky. Někdy se dostanou i do hlubokých spodních vod pod vrstvou písku. V místech, kde je těchto tunelů mnoho se tvoří tekoucí písky nebo padací písky.

Laurina jsou i známí díky své kuličce z velbloudího trusu, s níž se snaží, oslnil samičky. Vajíčka kladou do anebo pod zdroj jejich budoucí potravy, který zahrabávají do země a vyvíjející larvy se pak na těchto zásobách živí.

Lesy Du Weldenvarden

Magické místo už samo osobě a jeho obyvatelé jsou tím jasným důkazem. Nalezneme zde velice krásné tvory s podivným zbarvením, ale nebezpečnými obrannými mechanismy. Žijí zde v harmonii i s dvounohými obyvateli lesa a navzájem si neškodí.
I kdyby si to někteří toužebně přáli, tak v lesích se neskrývají žádní jednorožci, pegasové nebo gryfové. Nalezneme zde ptáky, hady, menší kočkovité šelmy (žádní tygři ani lvi) a koně s jeleny. Vše tu má své místo a žije v poklidu.
Zde v lesích můžeme najít bílé divoce žijící koně, kteří občas nechají elfy, aby se na nich svezly, ale elfové jejich ochoty moc nezneužívají. V místních lesích nalezneme i mnoho ptáků v nejpodivnějších barvách a velikostech. Můžeme zde zahlédnout volavky, kolibříky, malé druhy papoušků, sovy, zpěvné a velice často nezpozorované ptáčky a několik dravců.

Varden gedwëy (Zářivý strážce)

Zářivě bílý (někdy i stříbřitý) pták, který připomíná volavku, je velice krásný. Jeho krása okouzlila ne jednoho elfského umělce. Přes všechnu svou krásu je Varden gedwëy dravec. Jeho oblíbenou kořistí jsou menší hlodavci, plazi, obojživelníci a někdy i malý ptáčci.
Varden gedwëy žijí dvacet let a už ve dvou letech jsou dospělí. Tehdy si vyhledají partnera, kterého mají po zbytek života. V jejich hnízdech můžete nalézt nanejvýš dvě vejce. Oba rodiče se na nich střídají a po vylíhnutí se o mladé starají společně. Po roce a půl učí mladé lovit samostatně, a když dorostou dospělosti, tak mladé nechají odletět (někdy i z hnízda vyženou).
V minulosti byly známi případy, kdy některý z elfů nalezl slabé ptáče tohoto dravce a postaral se o něj. Varden gedwëy s ním následně zůstal jako jeho strážce. Proto se občas říká, že tito zářivý a stateční ptáci jsou symbolem a ochráncem lesů.

Oro draumr (Snový šíp)

Dlouhý had, který působí velice roztomile a příjemně, za což nejspíše může jeho pestro-barevné peří. Oro je had s rudými či hnědými šupinami, který se skrývá v korunách stromů nebo v keřích a čeká na nějakou tu myš. Jeho barevnost je dost jasné varování, že tento had je nebezpečný. Jenže Orův jed nezpůsobuje smrt, ale eufúrii a pro jeho jed ho někteří mladí elfové vyhledávají.

Fricai hljödhr (Jemný přítel)

Velice krásný a plachý tvoreček, který při každém hlasitějším zvuku zmizí. Působí velice roztomile, až se může zdát, že nejde o zrovna inteligentní zvíře. Přesto se objeví vždy, když někdo z dvounohých obyvatel lesa teskní nebo si zoufá. Tento tvoreček totiž svým vzhledem dokáže snadno utěšit i z dálky.

Fricai hljödhr jsou všežravci, ale hlavní část potravy tvoří bobule nebo nějaké sladké ovoce. Velice rádi jedí již mírně nakvašené plody stromů. Proto se dají občas zahlédnout, jak kličkují v lesích a naráží do stromů.

Fricai hljödhr žijí v tlupách a celou tu tlupu vede jeden dominantní samec. Ten vede celou skupinu za potravou, ale když jde o páření, tak si i tento samec musí samičku obměkčit něčím velice dobrým k jídlu.

Flauger hljödhr (Tichý letec)

Velice nenápadní a dravý ptáci, kteří jsou těmi nejlepšími letci v lesích. Tento pták nemusí ani mezi stromy zpomalovat, aby se mezi nimi dostal ke své kořisti, kterou spatří i z několika metrové výšky. Dokonce i na zemi může celkem rychle běhat, i když to působí komicky.

Flauger hljödhr žije převážně sám a jen v období páření si najde samičku. U těchto ptáků je však velice podivné, jak svého partnera vybírají. Jejich námluvy mohou působit jako boj, který končí tím, že oba ptáci vyletí vysoko do oblak, kde se chytnou navzájem nohama a padají střemhlav k zemi. Samička se spáří se samcem, který se jí pustí až skoro těsně nad zemí. V jejich hnízdě naleznete nanejvýš dvě vejce a o mladé se stará samice, neboť samec už svůj úkol splnil.

Kveykva (Blesk, ale i Veveřička)

Veveřičky jsou všežravý tvorečkové, kteří se živí převážně škůdci stromů. Tyto Veveřičky žijí samostatně, ale už byly zaznamenány případy, kdy se shlukli do velké skupiny a cestovali přes lesy společně. Skáčou ze stromu na strom a přitom roztahují přední nohy, takže rozevřou blánu a doplachtí o něco dál.

Tyto veverky rodí živá mláďata a ta se jim drží na břiše, dokud nejsou dost velká na samostatný ‘let’. Pak je učí shánět potravu a poté už se o ně nezajímají.

Könungr garjzla (Král světla)

Könungr je středně velká kočkovitá šelma, která patří mezi největší predátory v lesích (pokud nebudeme počítat draky). Tato kočka se umí velice tiše pohybovat po svém teritoriu, jež velice agresivně brání. Přesto jde o tiché a plaché zvíře, které se drží hluboko v lesích, kam elfové moc nechodí.

Pokud jde o rozmnožování, tak mohou mít mladé až třikrát do roka. Samice si samce vybírá velice pečlivě a při výběru pohlíží na jeho růžky na hlavě. Každá samice má jiný vkus a tak má šanci každý. Samice růžky nemají a velice často mají o něco výraznější barvu srsti. Po několika měsících samice vrhnou až šest mladých a o ně se starají půl roku. Mezitím můžou být samice další mladé.

Jierda slytha (Tichý úder)

Jelen, jehož samice připomínají spíše koně. Jierda slytha má velice silné a ostré parohy, kterými by mohl i zabít. Jenže tento jelen je má hlavně na ochranu stáda a boj s jiným jelenem.

Jierda slytha jsou jako jiní jeleni a jeden samec vede velice početné stádo srn. S nimi má jednou do roka mladé. Mladé jeleny vyhání již v jednom roce, aby nezesílili a nepostavili se mu.

Dračí hory

Místo, kde se skrývá mnoho tvorů a lidé jim přisuzují podivné vlastnosti. Lidé se i bojí jít i dál do hlubin hor, neboť se v nich údajně skrývají bytosti, co zabíjejí lidi na potkání. Přesto zde nenajdeme zvíře většího jak jelena. Přesto zde žijí vlčí smečky, které se velice dobře skrývají a před lidmi se mají na pozoru. Občas narazíte na Kojotníka, ale ten spíše uteče, než aby se do vás zakousl. V horách tudíž nalezneme dost zvířat, která jsou typická výhradně pro Dračí hory, ale i taková, co najdeme v každém koutu země.

Dominantní je zde vysoká a zajíci. Občas se lovcům naskytne příležitost ulovit divočáka a to je pro ně velká věc. Kromě těchto větších zvířat jsou zde dominantní lasičky, mývalové, kuny, vačice, lišky, vlci a další podobní tvorečkové. No a kromě těchto savců zde nalezneme žáby, komáry, vážky, vrabci, havrani, sokoly a další. V řekách jsou dominantní pstruzi, jelci, lososi, kapři, štiky a mnoho dalších ryb a to hlavně sladkovodních.

Kojotník flekatý

Kojotník je vlastně něco mezi psem a kozou. Jedná se však o masožravce, který loví samostatně. Jeho styl lovu je velice zvláštní, neboť na svou kořist útočí ze skal, z nichž na svou kořist skočí.

Samice žijí v nepřístupných oblastech, takže samec, který první najde samici, se stane na několik měsíců jejím druhem. Vychovává s ní mladé, a když vyrostou dospělosti, tak od samice odchází a mladí také.

Jejich srst je velice krátká a hustá, přesto je na omak dosti hrubá. Právě ta jim pomáhá přežít zimy i léta v horách.

Lasičák kamenný

Lasičák je poměrně rychlý tvoreček, který se dokáže maskovat jako kámen. Živý se hlavně vejci, slepicemi, králíky a nepohrdne ani zeleninou či ovocem. Takže tento Lasičák je všežravec, který si zdržuje v blízkosti vesnic nebo výskytu jeho oblíbené pochoutky.

Tito Lasičáci mají mladé jednou do roka a žijí v párech po celý svůj život. Mladé však samice rychle vyhání z hnízda a to hned poté, co je naučí si obstarat potravu. Lasičáci mají maximálně tři mladé a samice je od chvíle, co jim naroste srst, učí shánět si potravu. Samec jí přitom pomáhá.

Jelení králík

Jde vlastně o obyčejného zajíce, ale příroda mu nadělila jelení rohy. Ty mají samci i samice a tím se snadno rozpoznají od obyčejných zajíců. Pro lovce je tento úlovek velice cenný a někteří věří, že jejich ulovení přináší štěstí lovci i jeho rodině. Lovci z nich často berou jejich packy a nosí je pro štěstí u sebe.

Jelení králík se proto velice dobře skrývá. Ví se o něm to, že může mít až čtyři mladé, kterým do jednoho měsíce začnou růst parohy. Také se vyskytují ve velkých skupinách, kde několik zajíců hlídkuje a při první známce nebezpečí varuje ostatní hlasitým dupotem.

Havran dlouhoocasý

Havran s dlouhým ocasem, který žije v Dračích horách a to velice vzácně, neboť v minulosti ho lidé lovili. Tento havran má modré oči a mnoho lidí si s jeho spatřením spojuje blížící se smrt jich nebo někoho z rodiny. Havran dlouhoocasý se živý hlavně červy nebo oříšky či houby.

Havran má družku na celý život, a pokud jeden z nich zemře, tak ten druhý přestane jíst a zemře hlady. Tito havrani mají až tři mladé a o ně se starají až do jednoho roku jejich života. Poté je nechají, ať odletí a starají se o sebe sami.

Temnivec vysoký

Jelen s temnou srstí a velice širokým parožím je snem každého lovce. Přesto se nedá tak snadno ulovit, neboť se dokáže dostat na těžko přístupná místa, kam se lovec nedostane. Srny tohoto jelena připomínají vrané koně, ale jejich ocas je u zadku jako ocas lva a až v jeho polovině se mění na koňský.

Temnivec je jako každý jelen a pohybuje se ve stádu, kde je okolo dvaceti srn a jeden dospělý jelen.

Vroengard a okolní moře

Ostrov Vroengard je neobyvatelný, nebo aspoň město Durú Areaba. Žijí zde podivní tvorové, kteří se vymykají všem přírodním zákonům. Vznikli zde kvůli výbuchu magie. Někteří jsou malí, ale nebezpečnější než kdejaká velká kočkovitá šelma. Jelikož sem mnoho lidí/ elfů necestuje, tak se zde daří různým druhům motýlů, ptáků a menších savců. Jelikož tento ostrov není až tak prozkoumán a záznamy o zdejší fauně se nezachovaly, takže se neví o všem, co zde žije.

V moři žijí také podivní tvorové. Jenže ti jsou ukryti pod hladinou. Někteří by dokázali zničit loď a jiní jsou tak maličcí až je podivné, že tak dlouho přežili. V jižní části moře v okolí ostrovů nalezneme korálové útesy a v nich spoustu krásně barevných ryb. Také se v těchto místech objevují žraloci a spolu s nimi i delfíni. Jak se popluje dál na sever, tak narazíme na velryby, žraloky tygří, rejnoky, morčáci a mnoho dalších. Na severních ostrovech se občas objeví i lachtani, ale jen v určitém období. Za těmito ostrovy je moře mnohem chladnější a ti, co se tam odváží, mohou zahlédnout kosatky.

Řasovičník podivný

Velice podivná potvůrka podobná mloku či rybě. Řasovičník podivný je prudce jedovatý pokud ho někdy pozřete. Jeho maso obsahuje jed, který způsobí rozklad všech vnitřností. Tento tvor se proto jednou za čas přemnoží a moře u pobřeží je tak krásně čisté, neboť tyto Řasovičníci pojídají řasy, trávy a chaluhy.

Hadovec obludný

Dlouhý mořský had, který se zdržuje u severních ostrovů. Pro lidi je velkou pochoutkou, ale jeho ostré jehličkovité zuby dokáží udělat dost škody. Hadovec obludný se zdržuje ve velkých hloubkách a někteří tvrdí, že tohoto hada viděli i delšího jak tři lodě.

Tento had loví menší ryby, a pokud naleznou mrtvou velrybu, tak se kolem ní shromáždí mnoho těchto hadů a pečlivě jí zbaví masa. Tito hadi mají i velice výraznou rudou malbu, která jim jde od žáber až po ocas, kde se zesvětluje.

Slepý ďas

Velká ryba připomínající žraloka žije v hlubinách moře, ale častou vyplouvá blíž k hladině, aby lovila. Slepý ďas je velice rychlá a silná ryba, která je však slepá. Přesto je vyhledávanou pochoutkou, neboť její maso má sytě rudou barvu a má nasládlou chuť.

Tyto ryby mají černé jikry, které se přichytí na jiné ryby a na nich následně malý ďasové parazitují, až celého svého hostitele sežerou. Mladé ryby také ještě vidí, ale postupně jim jejich zrak mizí a oni se přesouvají i do větších hloubek.

Zálivnatka drobná

Malá krásná želvička, která nikdy nevyroste. Zdržují se v teplých oblastech a nejvíce se vyskytují na ostrovech Illium, Nía, Uden, Parlim a Beirland. Tyto želvičky se v zálivech těchto ostrovech objevují každé jaro, kdy nakladou vejce a na začátku léta se z písku vynoří znovu o trochu menší a míří do moře. Na břehu se je snaží sežrat vše od krabů až po lidi.

Nïdhwalar

Je druh asi nejvíce podobný drakům. Přes toto tvrzení se zásadně liší už jen prostředím, ve kterém se vyskytuje. Nïdhwalar, jinak řečeno “mořský had” se vyskytuje v západních vodách kolem ostrova Vreongard. Jejich tělo kryjí hladké pevné šupiny v odstínech od hnědé až po cihlové červenou. Velikostí dosahují normální draky. Jejich stavba těla se liší tvarem, připomíná víc hadí nebo rybí tělo než tradiční plazí. Místo křídel mají ploutve, na bocích krku můžeme najít žábry. Hlavu zdobí dvojce rohů, v netradiční tlamě dlí dlouhý hadí jazyk a řady ostrých zubů.
Nïdhwalar se drakům přibližuje především po stránce inteligence. V jeho těle existuje struktura podobná dračímu eldunarí. Stejně jako Fanghur dokáže svou kořist za pomoci mysli ohrozit. I když by se mohlo zdát, že by se tedy s nimi dalo domluvit, nikdy se to nepodařilo. Nïdhwalaři prostě mají svůj vlastní svět v tmavých vodních hlubinách.
Většinu času žijí jako samotáři. Mláďata se rodí jednou za velmi dlouhou dobu, s matkou zůstávají jen tak dlouho než nejsou schopná žít samostatně. Teritoria Nïdhwalarů jsou velká a zpravidla si z nich po celý život nestěhují. Boje jsou výjimečné, mladí si raději hledají nové místo, než aby se pokoušeli zápasit s dospělým, který může být až několikanásobně větší než oni sami. (-Aireen)

Íllgrathr

Nejnepříjemnější obyvatelé Dúru Araeba, kteří vypadají jako slonovinově zbarvení červy. Íllgrathr by neměl správně existovat, ale magie působící na ostrově vytvořila tohoto červa. I kdyby se mohlo zdát, že jsou neškodní, tak v jejich maličkých ústech se skrývají ostré zuby. Na břiše mají mnoho malých háčků, kterými se dokáží udržet na lidské kůži. Pohybují se pomocí velkých skoků a skrývají se ve velkých skupinách v měkké hlíně, mechu nebo trávě. Kolem jejich úkrytu se nachází mnoho kostí a ulit. Tento červ je totiž masožravý.

Přichytí se na své oběti a vpustí do ní spoustu malých zelených červíků, které požírají maso své oběti. Jde o velice bolestivou smrt a někteří tyto červy využívají právě pro mučení svých objetí. Jejich hnízdo se dá snadno nalézt, neboť se z něj ozývá: Skri Skri! Skri Skra! nebo Skri Skro!

Sundavrblaka

Jde o velké sovy s kulatou hlavou, na níž se nachází velká a ostře řezaná pera, která působí, že je jejích hlava větší a vypadají na orla a ne na sovy. Sundavrblaka jsou sice sovy, ale rozhodně od nich neuslyšíte houkání. Z jejich zobáků totiž vychází švitoření podobné tomu, co dělají veverky. Tyto sovy také mají schopnost vypadat jako stín, takže je velice těžké je zahlédnout. Právě z toho důvodu se toho o nich moc neví.

Snalglí

Snaglí jsou velcí šneci, kteří byly vždy velkou pochoutkou pro Draky. Přestože se většiny živočichů dotkla nějakým způsobem magie, tak u těchto hlemýžďů to vypadá, že se jich vůbec nedotkla. Přesto je jejich chování více agresivní a jsou schopní se pokusit zaútočit i na Draka.

Extrémně vzácní

Jde o tvory, kteří jsou dost inteligentní, aby rozuměli lidem a celkově světu kolem. Narazit na ně je zázrak, a pokud je jednou potkáte, tak už je nikdy více nespatříte, pokud se jim nebude chtít. Většina těchto tvorů žije v Du Weldenvarden, ale nalezneme i také, kteří jsou ochočeni a drží se svých dvounohých společníků.

Víluška Lesní (lidově Světluška)

A jedna roztomilá specialita z Du Weldenvardenského lesa navíc. Ačkoliv by se mohlo zdát, že to jsou jen zmenšené víly, ve skutečnosti tomu tak docela není. Vypadají ovšem věru podobně. Jsou to bytosti dorůstající do výšky maximálně 20 cm. Jejich vzhled se může lišit podle místa výskytu. Křídla v noci lehce světélkují, proto se jim lidově začalo přezdívat světlušky. Jsou poměrně zručné. Zvládnou si ku příkladu vyrobit na sebe nějaké lehké šatečky a navíc jsou poměrně inteligentní. Mezi sebou používají svoji vlastní řeč, při určité snaze je lze naučit i několik slov normálního jazyka nebo jsou schopny se naučit i jednoduché kousky. Nikdy se však nemohou naučit kouzlit a ani sami přirozeně magii nemohou používat. Vždy měly však velmi kladný vztah ke květinám a z nějakého důvodu se jim v jejich přítomnosti lépe daří.
Tato stvoření standardně žijí v dutinách starých stromů. Živí se, podobně jako motýli či drobní ptáci: pylem, ovocem, drobnými květinami, pokud přijde na lámání chleba, sní i něco čistě zeleného. Jsou však neskutečně mlsné, když se jim naskytne příležitost sebrat někde něco sladkého, rozhodně neváhají to udělat. Nejednou se již stalo, že když někdo nechal doma otevřené okno, vrátil se zpět a nenašel ani med, ani cukřenku.
Co se týče délky života, světlušky se dožívají maximálně tří let. Od narození trvá jen měsíc, než vyroste do plné velikosti, do pohlavní zralosti však dorůstá až za půl roku. Světlušky tvoří kolonie, ve kterých panuje určitá, dosud nepopsaná, hierarchie. Není ani jasné, jak se rozmnožují, jaký mají původ, kde se tu vzaly. Nic. V této oblasti je pro výzkumy ještě opravdu hodně místa.
Tahle stvoření jsou velmi křehká a náchylná na změny. To je taky důvod, proč se již vyskytují výhradně v Du Weldenvardenských lesích. Zima je pro ně téměř jistá smrt, stejně jako horké pouštní podnebí.

Za světlušky mohou hrát výhradně vypravěči. Je možné ji “získat”, avšak pouze jako odměna v questu. V takovém případě bude mít hráč příležitost se se světluškou spřátelit (pokud se dostane do lesů) a přesvědčit ji, aby s ním zůstala. Vzhled, charakter, jméno (zkrátka všechno) světlušky určuje vypravěč. Světlušky lze chytat i násilím (ale opět pouze s vypravěčem), v takovém případě se ovšem musí počítat, že se to stvoření bude snažit prchnout jak to půjde a bude náchylnější k předčasné smrti.
Odměna questu vedoucí k získání Světlušky se nazývá “Měsíční slza”. Je to malá lahvička s lehce světélkující, čirou, sladkou tekutinou, věcí kterou světlušky doslova milují. (-Aireen)

Dračík (zvaný Nelétavý)

Jelikož roztomilosti není nikdy dost, Du Weldenvarden dal život ještě jednomu druhu tvorů, kterého si občas lidé mohou plést s obyčejnými ještěrkami. Dračíci zvaní Nelétaví jsou plazem, který neoplývá zvlášť přehnanou inteligencí, nicméně jsou to neuvěřitelně roztomilí a mazliví tvorové, kteří doslova milují společnost. Rádi zkoumají vše, co dosahuje větších rozměrů jak oni, protože sami dosahují maximálně třiceti centimetrů, tudíž mají tendence prolézt každou skulinku, která je schopná jejich velikost pojmout. V tlamičce mají jednu řadu ostrých zubů, takže jejich kousnutí umí štípnout, nicméně žádné vážnější zranění nezpůsobí. Na zádech mají jeden pár drobných křídel, která unesou jejich tělo na velice omezenou dobu. Dračící jsou schopni plachtit na rovném povrchu až čtyři metry vzduchem, déle je křídla neudrží.
Ačkoli se jedná o jakousi zvláštní pra-mutaci draků, dračíci nejsou schopni chrlit oheň. Nicméně ohňové žlázy nepostrádají a tak jsou schopni vytvořit jedinou větší jiskru, která sama o sobě zapalí tak maximálně kopu perfektně ssuchého sena a to ještě za dobrých podmínek. Jinak jsou to naprosto neškodní tvorové.
Dračíci žijí tam, kde si ustelou, většinou právě v nějaké skulině, nicméně se neusazují na jednom místě dlouho, na to jsou moc zvědaví a světaborní. Co se týče jejich stravy, jsou to víceméně všežravci, tudíž se živí jak různými rostlinkami, tak třeba i hmyzem a nepohrdnou ani mrtvými myšmy, které jsou schopni si při dobrých podmínkách i ulovit, většinou se ale chovají spíš jako mrchožrouti - na lov mají příliš přátelskou povahu. Dračíci mají nepřeberné množství druhů a poddruhů, které se okatě podobají jejich větším bratrancům, tedy každý druh potřebuje k přežití konkrétní podmínky. Naštěstí jsou ale velice houževnatí.
Jejich jediným přirozeným nepřítelem jsou Vílušky. Vílušky jsou sice menší jak dračíci, nicméně díky tomu, že jsou inteligenčně nad nimi, neustále si jich dobírají a to tak, že je tahají za křídla nebo za ocásek, sedají na ně a koušou je do hřbetu. Za léta společné symbiózy si Vílušky vypěstovali nespočet způsobů, jak škádlit Dračíky a zůstat naživu, zatímco Dračíci stále nenašli způsob, jak se Víluškám ubránit a tak po nich jen chňapají tlapkami, nebo se je snaží kousnout, což se povede jen málokdy. Přesto však takový střet končí výhradně smrtí křehkých Vílušek, Dračíci jsou v těchto ohledek díky svých dračím genům poměrně odolní a díky jejich horkému jádru obstojně zvládají všechna roční období, jen při opravdu krutých zimách nebo při extrémním horku když se neníkam schovat podléhají smrti.

Za Dračíky mohou hrát stejně jako za Vílušky výhradně vypravěči. Celkově pro Dračíky platí podobná pravidla jako pro Vílušky, tedy je možné je “získat” několika způsoby, především odměnou v questu nebo odkoupením vajíčka. Pokud se o vajíčko dostatečně dobře pečuje, může se vylíhnout. Vzhled a charakter Dračíka určuje vypravěč, nelze je chytit, pokud žijí divoce, jsou schopni se během první noci dostat z jakékoli pasti. Jak? To ví snad jen Dračíci. (-Aireen)

Dvouocasý zlatý lev

Velcí lvi, kteří se objevili v Alagaesii už před nějakou dobou. Možná pochází z východních zemí nebo jde o poslední přeživší lvi tohoto druhu v Alagaesii. Přesto se zde nachází jen dvě jediné lvice a obě jsou mazlíčky elfů. Jedna patří elfské kovářce a druhá elfskému zrádci. Obě umí pár kouzel a komunikují pomocí myšlenek.

Duchové

Bytosti žijící v Alagaesii, kteří v sobě skrývají neuvěřitelnou moc a často jsou zneužiti Stíny. Tito Duchové vypadají jako svítící koule. Je jasné, že nejde o duchy lidí nebo jiných tvorů. Jde o samostatně myslící a magické bytosti, které si jsou vědomi svého okolí a dokáží se velice dobře skrýt. Také jsou inteligentní, ale snadno se rozzuří a to hlavně tehdy, když jsou uvězněni v těle. Není jasné, co jsou přesně zač, ale jsou obyvateli Alagaesie a právě proto se zde o nich je potřeba zmínit.