Historie:
Narodila se v Ellesméře - hlavním městě elfů. Její rodiče, Elen a Isildor, ji velmi rozmazlovali.
Ve městě byla její rodina docela oblíbená, ale říkalo se o nich, že jsou divní.
Lwienah s ostatními elfy, výjimkou je Jassin (má ho ráda, jen jí leze na nervy), vycházela dobře, ale byla velmi samotářská. Své problémy nikdy nikomu nesdělovala, řešila je pomocí knih. Spoustu času také trávila u posvátného stromu Menoa, pozorovala zvěř a četla si báje a povídky. Nejvíce ji fascinovaly příběhy o dracích a Dračích jezdcích. Velmi si přála, některého z nich spatřit, což se jí také povedlo. Lwineah si na svoje první setkání s drakem velmi dobře pamatuje:
---------------------------------------------------------
Procházela hvozdem a naslouchala tajemné písni, jež se nesla mezi stromy. Bosými chodidly neslyšně našlapovala do trávy a s úsměvem na rtech pozorovala krajinu kolem sebe. Náhle se nedaleko od ní ozval ohromný rachot. Lwineah se rozbušilo srdce strachema nevozitou, chtěla utéct, ale něco uvnitř jejího těla jí v tom zabránilo. Místo toho se opatrně vydala k místu odkud vycházel ten zvuk. Ve chvíli, kdy prolezla hustým křovím, jí srdce vynechalo několik úderů.
Stanula tváří v tvář ohromnému divokému drakovi. Tvor byl velmi mohutný, měl překrásné smaragdové šupiny a oranžové oči, hluboké jako noc. Když se jejich pohledy setkaly, drak mohutně zařval a Lwineah se nervozitou rozklepala kolena. Byla si vědoma skutečnosti, že ji ten tvor mohl zabít, dřív než by se stačila vůbec pohnout.
Drak si ji ostražitě a zkoumavě prohlížel, jako kdyby usuzoval jestli pro něj znamená hrozbu či ne. Následně udělal dva kroky směrem k ní. Elfka ztuhla.
Zvířeti z nozder stoupaly komínky kouře a jeho šupiny se třpytily jako drahokamy. Drak vycenil své obrovské, jako břitva ostré tesáky, pak se prudce otočil a dvěma dlouhými skoky zmizel v hlubinách hvozdu...
---------------------------------------------------------
Po tomto tajemném setkání se Lwineah, jen utvrdila ve své myšlence, stát se Dračí jezdkyní a také se začala cvičit v magii. Tehdy ještě netušila, že by se jí ten velký sen mohl skutečně vyplnit. Její toulky hvozdem, byly den ode dne delší a ona postupovala víc a víc do jeho koutů. Žádného draka už však v Du Weldenvardenu nepotkala.
Její otec Isildor jí při třicátých narozeninách, daroval překrásný elfský meč. Lwineah mu dala jméno Wyrda, což ve starověkém jazyce znamená osud. Nesčetněkrát jí tato zbraň zachránila život. Wyrda je jako Lwineažino druhé já.
Stejně tak si v té době nedokázala představit svůj život bez svého nejlepšího přítele Alinara, tajemného kočkodlaka, kterému kdysi zachránila kůži:
---------------------------------------------------------
Lwineah pozorně naslouchala okolním zvukům, když její uši zaslechly jakési fňukání a vzlykání. Pomalu se postavila a vydala se tím směrem. Když rukou odhrnula husté spletité větve, překvapeně vyjekla."Při dračí šupině!"
Rozběhla se k tomu malému schoulenému uzlíčku a pozorně si ho prohlédla. Jaké pro ni bylo překvapení, když zjistila, že se jedná asi o šestnáctiletého mladíka s ošklivě potrhaným ramenem. Měl horkou a zpocenou kůži, dozlatova opálenou, světlé hnědé vlasy a jantarové oči, které byly ovšem podlité krví. Ten chudáček byl na tom opravdu zle, ale Lwineah věděla, že její matka, Elen, mu pomůže. Chytla ho kolem pasu a přehodila si ho přes ramena. "Uf," vydechla. Ten kluk byl hrozně těžký, celá se pod jeho vahou rozklepala. Následně však zatnula zuby a s vypětím všech sil táhla raněného kočkodlaka Du Weldenvardenem...
---------------------------------------------------------
Díky výborným léčitelským znalostem Lwineažiny matky se Alinar nakonec uzdravil. Za dobu, kdy se zotavoval se s ní velmi spřátelil, stala se z nich nerozlučná dvojka.
Velmi často se jí v jeho společnosti stává, že po jeho vtipné odpovědi dostane záchvat smíchu, často to však jsou poznámky na její účet. Ty už pro ni tak vtipné nejsou:
---------------------------------------------------------
Lwineah otevřela oči a zhluboka se nadechla. Když se postavila, spatřila Alinara, stojícího ve dveřích.
"Dobré ráno," zívla a zazubila se na něj.
"To skutečně bylo. Než jsem přišel do tohoto pokoje a viděl tu oživlou mrtvolu, spící v posteli mé kamarádky," ušklíbl se Alinar. "Hej!" vyjekla Lwineah a mrštila po něm polštářem. On se mu však hbitě vyhl a zavrněl: "Jen tak pro informaci. Před chvílí jsem viděl Jassina, jak tě pozoroval v okně. Zapomněla sis ho zavřít," otočil se a bleskově vyběhl z pokoje...
---------------------------------------------------------
Ano, ano. Jassin. její největší problém. Ten kluk se na ni téměř od narození lepil jako včela na med. Jeho chování ji někdy velmi štvalo, i když ho někde hodně hluboko ve skutečnosti měla ráda.
Jassin je o dva roky starší a celkem pohledný. Má hnědé, zlatě se lesknoucí vlasy, ostře řezaný obličej a hluboké smaragdové oči. Lwineah o něj však nejeví sebemenší zájem.
V den kdy oslavila své třícáté šesté narozeniny jí Alinar oznámil, že bude muset odejít. Lwineah byla hrozně nešťastná, dva dny ji nikdo nemohl najít. Schovávala se kdesi v hlubinách hvozdu. Když smutek konečně překonala, vrátila se s myšlenkou, že Alinara doprovodí na kraj Du Weldenvardenu. Rodiče se jí snažili přesvědčit, aby nechodila, jenže ona si stála za svém. Nadcházející den se ti dva rozloučili s Lwineažinou rodinou a dokonce i Jassinem, který elfku příjemně překvapil, když jí daroval novou skromně zdobenou mandolínu. Potom se vydali se na dlouhou pouť elfským hvozdem.
Pátý den jejich výpravy, Lwineah přichystal nové překvapení. S Alinarem se rozhodli přenocovat v malé jeskyni, kterou objevili při lovu. Z malé jeskyňky se nakonec vyklubala chodba vedoucí do obrovité místnosti. Tam také Lwineah objevila překrásný rubín, zářící jako slunce:
---------------------------------------------------------
"Páni," vydechla a vytřeštila oči úžasem. Pomalu a opatrně natáhla ruku a zářící předmět vyprostila zpod kamenů. Pak se i s minerálem vrátila zpátky k Alinarovi. Jeho chřípí se rozšířilo údivem a v očích se mu odrážel třpyt surového rubínu. "Je překrásný."
Lwineah se usmála. Drahokam byl velký jako pěst a jeho barva, temně rudá, působila tajemným dojmem, krve uvězněné v kousku skla...
---------------------------------------------------------
Když došli až ke kraji hvozdu, vůbec se jim nechtělo loučit, strávili dva dny posedáváním a debatováním. Když se další den Lwineah probudila, zjistila, že kočkodlak je pryč. Našla jen vzkaz, který tu pro ni nechal:
---------------------------------------------------------
Omlouvám se, že jsem se nerozloučil, ale kdybych hned neodešel, tak bych to už nedokázal. Budeš mi moc chybět. Alinar.
---------------------------------------------------------
Lwineah se pomalu vydala zpátky domů. Jednu noc se utábořila v té samé jeskyni, kde objevila svůj drahocenný poklad. Když se ráno probudila, měla pocit, že má srdce seschlé žalem. Tak moc jí její přítel chyběl. A místo, aby pokračovala zpátky do Ellesméry, se otočila a sprintem vyrazila pryč. Rozhodla se, že Alinara najde. A půjde s ním.
Dva týdny svého přítele stopovala, téměř nejedla a nepila. Byla na pokraji svých sil. Alinar byl od ní tak den cesty, jenže ona už nemohla. Na toto nebyla připravena.
A pak se stal zázrak. Pár kilometrů od řeky Ramr zahlédla jakousi postavu. Její smysly byly únavou neostré, ale ona ihned poznala, že je to on:
---------------------------------------------------------
"ALINARE!" vykřikla Lwineah a úplně zapomněla na své bolavé tělo. Rozběhla se k němu. On se překvapeně otočil a v jeho tváři se nejdříve mihlo překvapení a údiv, potom vztek a nakonec radost. Popadl ji do náruče a pevně sevřel. Byl sice mladší, ale o hlavu vyšší než ona."Proč jsi mě sledovala? Měla ses vrátit do Ellesméry," vyčetl jí Alinar, ale zářivě se na ni usmíval. Když ji konečně pustil, Lwineah málem upadla, jelikož byla strašně zesláblá, ale její přítel ji zachytil. "Já nemohla jinak. Prostě jsem musela," vyhrkla a i přes únavu se nemohla přestat usmívat...
---------------------------------------------------------
Nakonec se tedy vydali na cesty spolu. Když se konečně dostali do prvního města, trvalo Lwineah týden než se plně zotavila. Po celou dobu se o ni Alinar staral až si začala připadat trochu k ničemu. Za tu dobu strávenou ve městě se seznámila s několika lidmi, se kterými pak putovala dál. Postupem času však zjistila, že jim nikdy neměla důvěřovat.
Jednou se totiž utábořili u jezera Lago Leona, ale když se Lwineah ráno probudila, zjistila, že ji s Alinarem všichni opustili. To jen prohloubilo její nedůvěru a ona se více uzavřela do sebe. A aby toho nebylo málo, ukradli jí její drahocenný klenot. Krvavý rubín.
Její náhlý vztek způsobil, že se odhodlaně vydala po jejich stopách. Díky Alinarovu čichu a schopnostem a jejím znalostem z hvozdu pro ni nebylo těžké je vystopovat. V noci se pak vplížila do jejich tábora, odnesla si rubín a dva bývalé přátele zabila. Šok, který jí její surovost a vztek způsobil, přetrvával téměř týden. Nakonec se s ním ovšem vypořádala, hlavně díky Alinarovi, a odhodlaně s kočkodlakem pokračovala v cestě, směrem k jezeru Tüdosten.
Teď se řídí svým vlastním heslem: Věř svému meči, ne meči toho, jenž se zve tvým přítelem...
Kapitola o Síle a Klidu:
Ten večer si pamatovala moc dobře. Byla to noc, kdy ukončila své problémy. Bolestivý souboj. Najednou mohla volně dýchat, ne že by před tím nedýchala. A také zeslábla. Moc dobře to cítila. Když ten podlézavý hlásek uzamkla hluboko v sobě, obehnala ho mřížemi, na chvíli měla pocit, že neuzvedne ani kámen. V tom okamžiku zatoužila zrušit kouzlo a Sílu, která byla s Nečistotou uvězněna, osvobodit. Několikrát se proto zhluboka nadechla a zatlačila ten pocit hluboko do útrob mysli. Páni, bylo to tak lehké. Nestálo ji to žádnou energii, jako by odfoukla peříčko. Opravdu je to tak jednoduché? Ta otázka jí připadala směšná.
Samozřejmě, že je, proč by nemohlo.
Zasmála se a rozběhla k zrcadlu. Chtěla spatřit tu ledovou krásku s Klidem v očích. Místo toho však zalapala po dechu. Změnila se, vypadala jinak. Už nepůsobila tak nedostupně, přísně a chladně. Její vzhled vyzařoval klid a mír. Rysy tváře se zaoblily, zmizela tetování pod okem a na tváři. Pleť jí trochu zesvětlala. Oči, přimhouřila je, vážně se jí zakulatily? Vypadaly víc přátelsky a byly Klidné, barva se však nezměnila. Trochu pootočila hlavu. Panebože! Její uši! Zvětšili se, byly více špičaté!
Je to vůbec možné?! A vypadá takto lépe? A jak to vysvětlí rodičům? Nepočítala s tak velkou změnou.
Nervózně začala přecházet po pokoji. Snažila se najít správné řešení. Jediné co ji však napadlo bylo, že si změnila vzhled pomocí magie. Magie. Věc, co byla její součástí a teď půjde trochu stranou. Je slabší a bude lepší, když se zaměří na boj se zbraněmi. Hned zítra zajde za mistrem a vyzkouší si luk, kopí a meč. Teď jí nezbývá než doufat, že objeví skryté vlohy pro jednu z těchto zbraní. Kvůli této změně bude muset ze začátku jen doufat. Ale její mysl i srdce věděli, že se to časem zlepší. Věděli, že se rozhodla správně. Už nebude v neustálém pokušení od Nečistého hlásku. Nebude muset poslouchat. Její duši zaplavil Klid, jež zároveň vládl jejímu srdci...
Herní historie:
- Sbohem lásko -
U jezera Tüdosten s Alinarem strávila několik dní. Dlouhých dní, kdy mohla uvažovat a utřídit si ten zmatek v hlavě. Již předtím elfka přemýšlela o svých pocitech k tomu kočkodlakovi a nakonec si uvědomila tu děsivou skutečnost. Konečně si přiznala, co k němu cítila. Jakou náklonnost. City, které mohly zničit jejich drahocenné přátelství. Děsilo ji to. Jak moc milovala ty dvě žhnoucí jantarové oči. Jak moc milovala ten hlas. Ten obličej. To jméno.
Ale nic mu neřekla. Bála se. Co když necítí to samé? Jak by také mohl? Tyto dvě otázky ji vytrvale pronásledovaly. Proto mlčela. A to nejspíš byla ta největší chyba. Kdyby bývala našla odvahu, mohlo to být úplně jinak. Ona však nemohla vědět, že on je na tom podobně. Že on také cosi cítí. Navíc měl z těch citů čím dál větší strach. Chtěl se od nich osvobodit, bolelo to. A proto jí také lhal. Proto řekl, že ji opustí. Tvrdil, že dál musí sám. Prostě si něco vymyslel. Netušil, že jí tím ublížil mnohem více. Že té mladé naivní elfce zlomil srdce. Že ty slzy měly mnohem hlubší význam.
Nechal ji odejít. Zdrcenou a zoufalou. Na dně.
Dlouhé dny se pak Lwineah utápěla, ztracena kdesi ve světe žalu a bolesti, mezi chladnými zdmi Aberonu, kam ji její kroky zavedly. Myslela jen na něj. Velmi pomalu se s tím srovnávala. Alespoň do té míry než byla schopna opět rozumně myslet. Tehdy také opustila Surdu a konečně se opět vydala domů.
- Jezdec a přítel -
Doma, v Ellesméře, ji s nadšením přivítali. Její rodiče byli radostí bez sebe, když se jim dcera objevila na prahu. Báli se o ni. Doufali, že se jí nic nestalo. Slíbila jim přece, že se vrátí, což neudělala. Jejich pochybnosti se v ten moment naštěstí navždy rozplynuly. Se slzami v očích ji opět přivítali. Lwin jim povyprávěla o tom, co se vlastně semlelo. Že odešla s Alinarem. Jak cestovali po Alagaësii. Kde všude byli. Koho potkali. A nakonec se jim svěřila i o jeho podivném odchodu. Útěku. Od ní? Bohové, proč jí to nemůže být jedno? Proč musí pořád prolévat slzy?
Matka ji raději poslala spát. S novým dnem přichází i nová šance. Lwin se tedy zařekla - zapomene. Vymaže ho ze své hlavy. Nahradí ho někým jiným. Někým, kdo jí bude oporou. Přítelem.
A ten se opravdu jako zázrakem objevil. Byla to elfka. Jezdkyně. Smutná, neupravená a zamyšlená. Zahalena ve stínech stromů.
Začalo to strohým pozdravem. Zanedlouho se však rozproudila rozsáhlá konverzace. Obě se svěřily. Každá se svým problémem. Vzniklo mezi nimy porozumnění. Tichá ochota. Zažehla se jiskra. Tím to ovšem neskončilo. Smutná elfka jménem Túrelie ji nakonec zavedla na mýtinu, kam zavolala svoji dračici. Krásnou tyrkysovou dračí slečnu. A když se pak Lwineah ukládala ke spánku, nebyly to slzy, co její tvář zdobyly, ale spokojený úsměv. Měla nové přátele. A dokonce rovnou dva.
- Smaragdy a dýka -
Další den jí přichystal o něco pochmurnější dějovou linii. Na okraji města Lwin potkala černovlasou elfskou ženu. Podle bříška bylo jasné, že bude již zanedlouho matkou. Kolemjdoucí ale jako by ji v duchu proklínali. Jako kdyby samotného ďábla viděli. Jak v ní, tak v tom dítěti. Potomkovi zrádce, jak se později od dotyčné dozvěděla. Jmenovala se Arwina. Též Dračí jezdkyně. Též utrápená, ale uzavřená a pochmurná. Jako bouřková mračna. A bouřky Lwin příliš v lásce neměla, ona raději slunce. Někoho jako byla Túr a její dračice. Arwina se jí nelíbila. Její osud v ní sice vyvolal lítost, ale ne sympatie. Tomu samozřejmě nepřidalo ani to, když se spolu začaly dohadovat o Jezdcích. Lwin překvapilo, jak negativní měla názor, i přesto že svou dračici jistě zbožňovala. Popravdě, ulevilo se jí, jakmile se od těch podivných řečí dostala. Zašila se na malé mýtince s domněnkou, že si vychutná chvíli klidu a samoty. Možná si trochu zdřímne. Ve chvíli, kdy si ale začala pobrukovat ukolébavku, ozvalo se odněkud zavrčení. Nad Lwineah ve větvích byl totiž někdo další, kdo si chtěl také dát dvacet. A její zpěv se jí nelíbil. Ta kočkodlačice se na ni málem vrhla a rozcupovala ji. Na poslední chvíli se situace zklidnila a elfka, zabrána do dalšího rozhovoru, se vydala na louku. A v ten moment se stala podivná věc. Lwin dodnes nechápe, kdo vrhl tu dýku, která se Lúthien zabodla do nohy. Ta ihned zpanikařila. Nebýt Lwin, bůhví jak by to dopadlo. Díky své matce, která byla v léčitelství odborník, jí velice rychle a pohotově pomohla. Tím si vysloužila její vděčnost a s pocitem hrdosti, spokojena sama se sebou, zamířila zpět.
- Žalozpěv -
A bylo to tu zase. Zmatek a vzpomínky. A osoba, na kterou už nikdy nechtěla myslet. Jenže ty dva jantary znovu žhnuly uvnitř její hlavy a v uších jí zněl smích. Jeho smích. Ten čistý a krásný zvuk. Nechtělo jí to dát pokoj. Ve dne v noci ho viděla. Slyšela. A její úsměvy opět nahradily slzy. Ani časem se to nezlepšilo. Po několika týdnech to již bylo nesnesitelné. Pronásledovalo ji to jako stín, na každém kroku. A ona jej nakonec přijmula. Vtáhla ten stín do sebe. Vrátila se ke svým potlačeným citům. Nakonec znovu utekla z lesů. V noci se sbalila, rodičům nechala vzkaz a vypařila se jako duch. Stesk a nová touha ji pak dovedly zpět. Tam, kde ho viděla naposledy. Tam, kde si přála, aby ho našla stát a čekat. Čekat na ni. Vydala se k jezeru Tüdosten.
- Stín a Nečistota -
Alinara tam samozřejmě nenašla. Bylo to vlastně docela jisté, ale elfka doufala do poslední chvíle. Sama tam však nebyla. Z vody ji pozoroval jakýsi muž. Byl schovaný za koněm, černým jak noc, takže z něj téměř nic neviděla. Když se však vyšvihl na hřbet zvířete, přála si Lwin, aby byl zůstal za ním. Neměl na sobě téměř nic, což bylo na ni trochu velké sousto. Nikdy z muže neviděla víc než Alinarovu nahou hruď.
Proto jí také dost trvalo než se osmělila a vydala se po vodě za cizincem. Z toho se vzápětí vyklubal Stín. Azkaal. A velmi zvláštní bylo, že si s ním padla do noty. Zapředla s ním zajímavou konverzaci. Navíc jí poradil, aby se pokusila Alinara nazřít kouzlem. K jejímu překvapení se jeho obraz objevil po boku kočkodlačice Lúthien. To ji jen ujistilo v domněnce, že tu něco nehrálo. Něco bylo špatně.
Naštěstí jí Azkaal nabídl rozptýlení. Dal jí babu. Chtěl si s ní hrát na honěnou. Ale proč ne? Potřebovala se na chvíli odpoutat od svých myšlenek. Ukázalo se však, že to trochu přehnala. V jednu chvíli hleděla na Azkaala, který se na ni usmíval z koruny stromu a v tu další ho překvapila zezadu, dokonale tichá. V návalu adrenalinu se pak záhadně ocitla ve Stínově objetí, zatímco se jejich rty spojily ve vášnivém polibku. Jejím prvním polibku.
Trvalo jim dlouho než se od sebe odtrhli a dostali se zpět na pevnou zem. Tam Lwin magií uzdravila květinu, která se pak zbarvila podle jejích pocitů. V ten moment to byla rudá. Barva vášně a lásky. To elfku trochu vyděsilo. Raději se proto soustředila na nový problém. Podařilo se jí sice Stína přemluvit, aby si dojel pro oblečení, jenže - Lwin neuměla jezdit na koni. A tak se z pohledného muže stal její osobní učitel. Trpělivě jí vše vysvětlil a pomohl jí do sedla. Jízda na Ceririm, Azkaalově koni, byla druhá v jejím životě a vlastně jí to nepřišlo až tak špatné. Moc daleko ale nedojela, Stín ji zavolal zpět. Poslechla ho a vrátila se. On ji ihned upozornil na někoho dalšího. V křoví, kousek od nich ležel bývalý Stín, to jí alespoň sdělil Azkaal, a kousek od něj seděla stříbrovlasá elfka s obrovským černým vlkem.
Situace se ovšem zvrtla a rozpoutal se souboj, v němž Azkaal stál proti Wranovi - ten byl zřejmě proti všem - a stříbrovláska se nakonec přidala právě k němu. Vzduch se zaplnil magií, temnou zlobou a násilím. Pak už jen viděla velké černé tělo a ostré tesáky, jak se zakusují Azkaalovi hluboko do paže, z níž začala proudem stékat krev. A právě tehdy nastal ten zlom. Tehdy se to stalo. Hluboko uvnitř ucítila pnutí, jako kdyby se nějaké divoké zvíře snažilo osvobodit z mříží. Mysl jí zatemnila hrůza a ona si vzpomněla na to varování - 'špatnost vycítí špatnost a probudí se.' Polilo ji horko, když si uvědomila, co se to děje.
Nečistota procitla a našla sílu bránit se. Mříže pukly a její duše se znovu spojila. Síla se osvobodila a vztek jí zatemnil mozek. Rozzuřená jako puma se vrhla na toho vlka a srazila ho k zemi. Pomocí magie pak druhou elfku, tu obří černou potvoru a Wrana spoutala. A dokonce vyléčila i Azkaalovu ruku. To však bylo pro ni příliš, takže se ihned vyčerpaně sesunula k zemi. A Azkaal, ještě pořád rozzuřený jako býk, nakonec celou mýtinu zapálil. Lwin byla zmatená a bolestí vzlykala, když jí plameny olizovaly nohy. Pak ji však obemkly dvě silné a svalnaté paže a osvobodily od těch ohnivých jazyků. Azkaal si zřejmě uvědomil, že jednu bytost upálit zaživa nechce. Ona na tom však byla velice bídně. Měla co dělat, aby se nezhroutila. Poslední, co dokázala zaregistrovat, byl jakýsi nově příchozí. Smůla, že jejich protivník. Pak zavřela oči. Je tohle konec?
Nebyl. Náhle k ní totiž začala proudit energie a ona ji hladově polykala. Azkaal vysál pouštního lva a tím jí zachránil život. Bohužel již neměl dost síly, aby se účinně bránil, takže musel přistoupit na návrh, který mu ta cizinka navrhla. Dál už pak neztrácel čas, nasedl i se Lwin na koně a rozjel se ke svému sídlu.
- Milenec a varování -
Lwin se v šílených bolestech probrala v cizí posteli a neznámém pokoji. Její tělo se začalo fyzicky měnit. Kůži měla rozpálenou a sotva popadala dech. Bolela ji hlava. Tělo měla jako v ohni až jí začaly po tvářích stékat slzy. A právě v ten moment se vrátil Azkaal. Vešel do pokoje, oblečen jen v ručníku a s poměrně dobrou náladou, vlasy měl mokré, takže zřejmě před chvíli vylezl z vany. Bylo na něm vidět, že je zmaten. Nechápal, co se s ní stalo. Proč vypadala jinak? A tak mu Lwin vše vysvětlila. Byl první osobou, které odhalila celou pravdu. Naštěstí to vzal vcelku s klidem. Začali se tedy bavit o něčem jiném. A to by nebyl Azkaal, kdyby se rozhovor nestočil k jeho ručníku okolo beder a případné nahotě. On nakonec prohlásil, že si to musí zasloužit. K jeho smůle ho Lwin zastihla nepřipraveného a probudila v něm mužské touhy. K ničemu ale nedošlo, protože zasáhli jeho duchové. Tím vášnivou chvilku zničili a následně jim to ještě zakázali, jako malým dětem. To už v sobě Azkaal opět dusil vztek a ten vytryskl na povrch, když si Lwin nedala pozor na jazyk. Začal na ni řvát. A Lwin udělala tu chybu a s úlekem se postavila. Oslepila ji nesnesitelná bolest. Úplně zapomněla na svá popálená chodidla. Svalila se však na zem až když Azkaal opustil místnost. Dýkou si potom rozřezala kalhoty a pokusila se zranění vyléčit. Bohužel neměla dost sil a upadla do bezesného spánku. Probudila ji až lahodná vůně, linoucí se z otevřených dveří. A k jejímu údivu byly její rány vyléčené.
Zamířila tedy za tou vůní, která ji dovedla až do kuchyně. Tam našla Stína, jak připravuje večeři. Ani známka po vzteku, za což byla elfka ráda. S vděkem přijala jídlo, na němž si velmi pochutnala. A hned nato ji Azkaal zatáhl do laboratoře a vyvedl několik alchymistických pokusů, čímž jí opět ohromil. Pořádně si u toho ale zamazali ruce. Takže další zastávkou byla koupelna. Azkaal si omyl ruce a Lwin se dala do praní své a jeho zkrvavené košile, což mu předtím slíbila. S výsledkem její práce byl Stín velice spokojený a tak se rozhodl ji odměnit. Plány mu však zmařila voda. Uklouzl na ní a zřítil se do kádě, takže sebe i ji nahodil. Místo toho, aby pěnil se však začal vysvlékat se slovy, že teď se již mohou vykoupat. Ona byla zpočátku nejistá a nerozhodná, ale nakonec si za ním přece jen vlezla. Azkaal samozřejmě využil nabízené šance a tak si užili pěknou vášnivou chvilku, díky bohu je duchové nerušili. Pak si vzájemně popřáli dobrou noc a každý se vydal do své postele.
Tu noc měla Lwin děsivý sen. Ocitla se na jakési zelené louce. A tam seděl on. Alinar. Jeho slova se jí vpálila do paměti jako cejch - "Rád tě vidím, drahá Lwineah. Chyběla jsi mi" promluvil tiše a jemně. Vzal ji za ruku a pousmál se. "Ale nemohu se tu dlouho zdržet. Jsem zde, abych tě varoval. Nepotrvá dlouho a do tvého života vstoupí někdo velice důležitý. Čeká tě velká radost, ale někdo v tvé blízkosti tě zradí. Podvede tě. Až se to dozvíš, neztrácej hlavu. Nemsti se. Zbytek je na tobě. Pamatuj však toto. Nehledej záchranu u svého lidu. Nepomohou ti. Jejich lesy pro tvoji budoucnost skrývají jen bolest. Obrovskou bolest a smrt. Smrt tobě nebližších." V očích se mu nebezpečně zablesklo a pak se rozplynul.
- Gynareřina věštba a vejce -
Stalo se to, když byla Lwin s Azkaalem na projížďce. Stín ji na chvíli opustil a ona zůstala sama, jen s Ceririm. A pak se za ní ozval hlas. Lwin stanula před vrásčitou stařenou, kterou v životě neviděla. Ona ale byla jiného názoru. Tvrdila, že její příchod byl předurčen - 'Na Temném s Temným vezena, přijde vprostřed světla ta, která nezná se, aby se ztratila a nalezla větší než kdy byla.' - To bylo matoucí. Gynarera však neztrácela čas. Dala jí na výběr dvě možnosti. A elfka se nakonec vydala za ní a koně poslala zpět za Stínem.
Ta stařena ji dovedla až k vádí, kde jí zavázala oči a chvíli ji vedla poslepu. Když jí pak sundala pásku, naskytl se jí pohled na rozléhlou síť jeskyní, v nichž bydlel pouštní kmen. Ti lidé na tom byli bídně. Bylo tam také mnoho raněných, které obyčejné masti zachránit nedokázaly. Uvnitř elfky tehdy zahlodalo svědomí a ona stařeně slíbila pomoc. Nejdříve však to, proč sem přišla. A ta informace jí doslova vyrazila dech. Nechtěla tomu věřit až do chvíle než se toho modrého vajíčka dotkla a ono se opravdu začalo klubat. A když vejce konečně puklo a na stůl dopadl ten překrásný temně modrý dráček - Lwin neměla slov. Svět kolem se zpomalil a ztlumil. Byla pouze ona a její dračice. Její krásné blyštivé šupiny a stříbřité oči. Její upřený pohled, který jí elfka oplácela. Tlukot jejich srdcí. První a osudný Dotek i následná oslepující a pulzující bolest, zanedlouho nahrazena sladkou temnotou bezvědomí. Když se pak probudila, dráče jí leželo na hrudi a trpělivě vyčkávalo na její probuzení.
Jako omámená se pak Lwin vydala splnit slib. Pomocí kouzel vyléčila všechny zraněné. Odvedla obdivuhodnou a profesionální práci, za níž byla také příjemně odměněna - Gynarea poklekla u malé vyléčené holčičky, která překvapenýma očima hleděla vzhůru na Lwineah, a na něco se jí zeptala. Děvčátko pokývalo hlavou a cosi odpovědělo. Stařena vstala a s úsměvem na rtech se otočila k Lwineah. "Myslí si, že tě poslali z nebes. Že jsi něco jako anděl," vysvětlila. Holčička se usmála a opatrně se dotkla elfčiny ruky. "Falaae," špitla. "Říká, že jsi krásná," přeložila Gynarea - ta chvíle elfku zahřála u srdce. Rozloučila se s holčičkou a zamířila zpět, veden a stařenou. Až tehdy si uvědomila, že se cítí nezvykle. Podivně. Jaksi Klidná. Zkusila tedy zavolat na svoji polovičku do mysli. Nic. Nebyla tam. Zmizela. A to znamenalo jediné. Pouto s její dračicí zcelilo její duši a obnovilo její harmonii. Tím se vyplnila Gynareřina slova: Lwineah ztratila sebe, nebo spíše svou část, když se její duše opětovně spojila, a nalezla se větší, než kdy byla - spojená s mladým dráčetem.
Kontakt:
Email: katrilyn.saravia@gmail.com
- vlastním také tyto postavy:
Irien (Draci)
Elénaril Terien Nyx (Elfové)
Airis (Víly)
Rodina:
Elen (matka)
Půvabná hnědooká elfka, po které Lwineah podědila své blonďaté vlasy.
Narodila se v elfském městě Ceris při prvním zimním úplňku, stejně jako později její dcera. Velkou část svého života strávila ve svém rodném městě, studiem bylinek a lékařství.
Ve svých devadesáti se odstěhovala do Nädindelu, kde potkala Isildora, svou životní lásku. Následně s ním odjela zpátky do Ellesméry, kde ve stejný den, ale o deset let později, porodila svou milovanou dceru. A i přes vyčerpávající výchovu se nadále věnovala léčitelství.
Isildor (otec)
Moudrý elf s ledově modrýma očima a sněhově bílými vlasy.
Narodil se v Ellesméře, významnému elfskému mágu o třicet let dříve než na svět přišla Elen. V dětství byl velmi zbrklý a trochu sobecký. Postupem času však zmoudřel. Mezi jeho koníčky patří šerm a magie, ve kterých také nejvíce vynikal.
Do elfského města Nädindel se dostal, díky svému příteli, který ho tam poslal s jistým úkolem. Zde se také poprvé zamiloval. Půvabné elfce Elen propadl celým svým srdcem, ale ona ho zpočátku vytrvale odmítala.
Nakonec mu to však vyšlo.
Elen s ním odjela zpátky do Ellesméry, kde se následně vzali. Po deseti letech mu porodila překrásnou dceru, kterou pojmenovali Lwineah. Isildor jí při třicátých narozeninách daroval na míru kovaný meč. Lwineah mu dala jméno Wyrda (osud).
Nejbližší:
Byl to elfčin nejlepší přítel a zároveň její první láska. Nikdy se však nenaplnila, zůstala nevyřčena, v domnění, že nemůže být opětována. Opak byl však pravdou, protože Alinar Lwin též miloval. Svých citů se však děsil a ze všech sil se jim bránil. To jej vedlo až k tomu, že ji opustil a nechal se zlomeným srdcem uprostřed divočiny. Lwin je jasné, že na něj nikdy nezapomene. Na první lásku se nezapomíná, i když mezi nimi žádný důvěrně fyzický kontakt nebyl. Ona by ale nedokázala zapomenout na jeho pronikavé jantarové oči, které na ni vždy pohlížely s něhou. A na jeho úsměv a ďolíčky. Jeho zvonivý a melodický smích. Sametový hlas.
On byl jednoduše jiný. Jak povahou, tak vzhledem. Na kočkodlaka velmi vysoký, svalnatý a krásně opálený. Hnědé vlasy mu trčely do všech stran, bylo nemožné je učesat, neboť si vždy dělaly, co chtěly. V kočičí podobě měl heboučký skvrnitý kožíšek, jenž se na slunci leskl jako sklo a inteligentní oranžové oči. Mělo by mu být přibližně sto deset let, takže je o něco mladší.
Irien
Tahle dokonalá bytost je pro Lwin jednou z nejdůležitějších. Její druhá duše. Ďáblice, s níž jí pojí odvěké pouto Dračích jezdců a symbol Gedwëy Ignasia. Spřízněná polovička, o níž ví, že jí může říci naprosto cokoliv. Vylíhla se pro ni z hladkého modrého valounu, oválného tvaru a pro Lwin je tím nejrkásnějším a nejlepším v celé Alagaësii. Je pravda, že se ty dvě čas od času do sebe pustí, ale v hloubi duše je na ni elfka neskonale hrdá. Zbožňuje na ní každou šupinku. Ty jsou zvláštní svou vícebarevností, což je neobvyklé.
Místy je samička téměř černá. Jako noční obloha, hluboká, sytá a nekonečná. A také temně modrá, půlnoční, jako inkoust. Krk má Irien vznešený a útlý, jako labuť, překrásnou šíji a hlavu, které dominují velké, pronikavé stříbrné oči. Jsou neobvykle hluboké a na jejím tmavém těle velice výrazným podnětem.
Druhou nejdražší osobou je pro Lwin její dokonalý Azkaal. Je to také elfčin první vážný vztah - i fyzický. Alinar byl sice první láskou, ale právě Azkaal byl ten, který s ní sdílel její první polibek. Který si jej ukradl pro sebe. Tehdy to ještě nebylo nijak vážné, však se také teprve potkali, ale časem se ukázalo, že to mezi nimi nebezpečně jiskří. Nakonec mu Lwin propadla celým svým srdcem. Dnes si je naprosto jistá, že ho miluje. Dokonce již téměř překonala ty rozervané city k Alinarovi. Tomu sladkému a mladému kočkodlakovi, který se od Stína už snad ani více lišit nemůže. Jsou jako oheň a led. Jako den a noc. Je až neuvěřitelné, že ty dva, přitom tak odlišné, dokáže milovat stejná žena. Jeden hřeje jako sluníčko a druhý je chladný jak měsíc na noční obloze. Azkaalova pleť je bezchybná a velice světlá. Havraní vlasy mu padají až po lopatky, z nichž vykukují špičaté uši, z čehož vyplývá, že to býval elf. A v jeho ledově modrých očích je většinou chladný a prázdný výraz. Ty tají jako ledy jen při pohledu na Lwin.
Majetek:
Lwinin majetek je poměrně rozsáhlý. Většina věcí se však nachází v jejím domově, lesích Du Weldenvarden. Ten tam také již nejspíše zůstane.
Na cesty si elfka vždy bere jen to nejcennější a potřebné. Tím je určitě její meč, který dostala od otce a nese jméno Wyrda (osud). Byl jí ukován na míru samotnou Rhünon, jež vytváří meče Dračím jezdcům. Z jakého kovu má ostří, jest záhadou.
Dalším Lwininým pokladem je drahokam, který objevila v lesích v neznámé jeskyni. Mohutný a surový rubín, v jehož nitru je uvězněna tajemná záře. Je působivou zásobárnou energie a v temných koutech kolikrát nahrazuje světlo plamenů.
Za zmínku také stojí černý šátek, nedávno získaný. Tento obyčejný kus látky, darovaný stařenou Gynarerou má podivnou a jedinečnou moc. Dokáže svého nositele zneviditelnit na tři dlouhé nádechy. To však Lwin netuší. Zatím jej má přivázaný k mandolíně, kterou jí daroval elfský mladík Jassin, jako vzpomínku na vylíhnutí Irien.
Zbytek jejího cestovního majetku tvoří hlavně oblečení. Dvoje šaty, černé a půlnoční modré, Lwineažiny oblíbené a celkem vyzývavé - 1,2. V domácím šatníku má ještě jedny, krátké bílé šaty s krystaly a boty do sady, které dostala od rodičů ke stým narozeninám. Ani jeden z těchto kusů by si však v divočině neoblékla. Kvůli tomu má ve vaku různorodé korzety - 1,2,3, blůzky, kalhoty a jeden dlouhý černý plášť. Zbytek místa pak zabírají věci potřebné k přežití : křesadlo, čutora na vodu, lano, bylinky apod...
Tato postava je oceněná Théseovým řádem.