*V lese bylo oproti rušnému městu příjemné ticho, jen ševelení listí ve větru a cvrlikání ptáků bylo slyšet. Našlapovala měkce na zem pokrytou mechovým kobercem. Slunce prosvítalo mezi větvemi stromů a paprsky dopadaly na rozmanité květiny, kterých si pár nasbírala, i na kámen kde se vyhřívala malá ještěrka. Hrála všemi odstíny zelené, ale než se k ní dokázala přiblížit ještěrka zmizela kdesi mezi kamením. (Škoda) pomyslela si a když vzhlédla uviděla mezi stromovím nějaký pohyb. Opatrně se vydala tím směrem a když přišla blíž spatřila mladou a krásnou ženu s vlasy jako planoucí oheň a v šatech zelených jako borovicové jehličí. Vypadala téměř jako víla, ale na ty Rad příliš nevěřila. Pomalu k ní došla.* Zdravím* pravila a jelikož se jí zdálo, že tam ta žena sedí uprostřed lesa, a k tomu bosá, trochu ztraceně ještě dodala* Nepotřebujete pomoct?

*Se zakloněnou hlavou jsem na tvář nechala dopadat slunečnou mozaiku, která mě až hladila po tváři a hrdle. Ucítila jsem pohled, což jsem se naučila v dobách na zámku. Když osoba promluvila, tak jsem sklopila hlavu a otevřela oči. S lehkým úsměvem jsem se na ni otočila a přikývla.*Krásný den, viďte?*Odpovím na pozdrav, ale na její otázku ne. Nepotřebuji pomoc. Posledních pár let jsem žila v elfských lesích, mezi elfy, kteří mou rodinu zpočátku nepřijímali a ani nechtěli přijímat. Takže má odpověď by zněla ne, pakliže bych ji pronesla nahlas. Žena přede mnou působila jistě, hrdě, což jen dokazovala její vzpřímená ramena, která tlačila jistě lopatkami k sobě. Byla vysoká - o dost vyšší než já od pohledu. Hnědé vlasy do půli zad a modrozelené oči, které by byly splynuly s pozadím, kdyby nebyly v její světlé tváři.*

*Les jemně šuměl, ptáci cvrlikali a vše působilo velmi zenovým dojmem.*Ano to je.*Přitakala té záhadné ženě. Ta jí sice na pozdrav odpověděla, ale na otázku již ne, buď jí přeslechla nebo nechtěla odpovídat, kdo ví. Rad zajímalo kdo to je a malý, trochu naivní hlásek, jí ponoukal, že by to přeci jen mohla být nějaká lesní víla. Působila, jako by do tohoto lesa patřila, nebo ne? Znovu si jí prohlédla - dlouhé zářivé vlasy, krásná tvář, avšak s pár jemnými vráskami. Mají víly vrásky? Spousta otázek a žádné odpovědi, a proto se zkusmo zeptala.*Vy žijete v těchto lesích?*A rukou obsáhlá okolní stromy. Paprsky světla tančily na jejich lístcích. Slunce se na své pouti oblohou dostalo už dosti vysoko, táhlo k polední. Rad s sebou měla chléb, kus sýra a uzeného a cestou lesem nasbírala i nějaké ty jahody a brusinky.*Nechci vás rušit, ale napadlo mně - nedáte si se mnou oběd?*Nabídla cizince s úsměvem a očima sjela na svou brašnou, kterou měla přehozenou přes rameno, a doufala, že její nabídku neodmítne.

*Žena naproti mě působila dobrosrdečně a leč přívětivě, tak její oči vyzařovaly nějaký smutek. Musela být dozajista starší než-li já, ale přesto byla svým způsobem krásná. A byla člověk. Bylo tak zvláštní slyšet někoho jiného, než mé děti a manžela, mluvit lidským dialektem. Její otázka je poněkud obsáhla, protože to vypadá, jakoby si chtěla něco ujasnit. Možná měla nějakou teorii a chtěla si ji ověřit?*Ne.*Odpovím mírně ale tak abych ji neponížila. Nežiji v lese. Už ne, ale ze zvyku tady trávím většinu volného času. Na hranici města mám malé podkrovíčko, které mi patří. Není zde dřina zaplatit si vlastní místnůstku. Z nějakého důvodu je tu vše směšně levné. A mě se na okraji líbí. Je to blízko do bezpečného přístavu, kterým pro mě les je. Je jako mé krovky. Gil'ead mi pramálo nechybí se svým hlukem, luxusem a povinnostmi. Na pozvání k obědu se usměji.*No pokud vám zbyde dostatek i pro vás tak ráda příjmu.*Odpovím zdvořile a mrknu na ni.*

Už ne? Vy jste žila v lese? *zeptala se se zvídavým tónem* nechci vyzvídat, ale zní to zajímavě* pousmála se ještě. *Paní souhlasila s její nabídkou, a tak si k ní Rad přisedla a vyndala obsah své brašny. Usmála se na svou “spoluhodovnici“ a mírným pokynutím ruky jí vyzvala ať si nabídne. * Mohu se zeptat, jak zní vaše jméno? * zeptala se, protože jí přišlo vhodné vědět jméno osoby se kterou dnes stráví čas oběda. Mezi tím si ulomila část chleba a sýra a pustila se do jídla. *

*Žena naproti mě byla vcelku zvídavá, a tak jsem pokrčila rameny a odpověděla zcela upřímně.*Ne vždycky - jsem z města - ale ano chvíli jsem žila u elfů s manželem a dětmi.*Usměji se. Jestlipak slyšela o hraběnce Gil'eadské, která si vzala elfa a k tomu Dračího jezdce...a měla s ním tři děti...A pokud...co se o ní všechno muselo roznášet díky Solasově církvi? Nakloním se a odlomím si malý kousek chleba a sýra. Nu...co mi v lesích chybělo nejvíce bylo maso, které jsem dopřávala jen tu a tam dětem kvůli vývoje, a vidím, že lidská žena si ho přinesla do lesů v podobě uzeného. Z nějakého důvodu mě však neomámila jeho vůně a ani jsem na něj neměla příliš chuť.*Jmenuji se Aronel. A vy?*Opáčím a podívám se jí zpříma do očí. Narozena jako Aronel I. Gil'eadská, po svatbě Aronel I. Eruner Gil'eadská, po vyhnání Aronel Eruner.*

O, to muselo být zajímavé… a dobrodružné. Já vždy žila ve městě. *Odpověděla na její zmínku o životě v lesích. *Vy máte děti? Povězte mi, prosím, o nich. *Požádala a při zmínce dětí jí přes tvář přeběhlo nadšení, zároveň však i zármutek. Sama děti neměla a toužebně si je přála, nejen kvůli tomu, aby potěšila svého muže, ale i proto že děti měla velmi ráda. Rychle se podívala směrem mezi okolní stromy, aby tyto emoce zakryla. Párkrát zamrkala a smutek z jejích očí se vytratil. Během hovoru ujídala trochu od všeho, co s sebou přinesla ale i malých plodů lesa. Pár si jich dala do dlaně a po jednom z nich uzobávala. Když se však žena začala představovat, přesměrovala svou pozornost z rozevřené dlaně zpět na ní. *Já jsem Rad. Rad Lora Gerlingová. Moc mě těší. *Představila se s milým úsměvem a mírným pokývnutí hlavy.

Těší mě.*Pousměji se a chvilku v tichosti jím, než dožvýkám sousto a promluvím.*Abych odpověděla na vaši otázku...ano mám děti. Tři. Dvě dvojčata - chlapce. Jsou jako den a noc. Jejich otec je elf - dračí jezdec. Díky někdejšímu původu má každé z mých dětí dvě jména.*Usměji se a trochu posmutním když si uvědomím, že užje neuvidím.*Nejstarší je Magnus Darren. Je tmavovlasý a má tetování. Vždy tíhnul více k magii.*Vybavím si prvního z dvojčat a vzpomenu si na to, jak moc se jeho tvář podobala mé.*Druhý se jmenuje Darius Inys. Je světlovlasý a je to pravý válečník. Meč je jako...no prodloužení ruky. Snad ho to jednou nepřivede k záhubě.*Povzdechnu si a zastrčím si uvolněný pramen za ucho.*A nakonec má o dva roky mladší dcera. Eleanora Melory. Podobá se nejvíc na mě. Je zo zrzečka. A všichni mají modré oči. A samozřejmě napůl elfský a napůl lidský původ.*Uculí se, ale své čtvrté nenarozené dítě ani svou a jeho smrt nezmíní.*A vy máte rodinu, Rad?

*Pozorně poslouchala, co jí Aronel vyprávěla a uvnitř ní vzplanula jiskřička závisti nad tím, že má děti*S manželem zatím děti nemáme... jestli se ptáte na toto, ale moc bych si nějaké přála. Mít třeba tři jako vy by bylo krásné, přeji vám to. * Řekla se smutným výrazem v očích, ale rychle zamrkala a opět se v nich objevil plamínek radosti* No, ale já mám ještě sestru a bratra* poznamenala s úsměvem. * Oba jsou mladší, se sestrou jsme si vždy dobře rozuměli, je upovídanější než já a často se směje a bratr je všudybyl, i když zatím hlavně prstem na mapě a také je občas trochu náladový* doplnila. *Váš manžel je dračí jezdec? To zní ohromně zajímavě a dobrodružně. * pravila se zasněným tónem v hlase * Povězte mi o tom prosím něco. * Dodala a dala si ještě něco z jejich skromné luční hostiny. *

Budu doufat, že se vám dostane štěstí mít děti.*Stočím mimoděk koutky vzhůru a sklopím oči k jídlu, ze kterého si ukousnu. Když zmíní sestru, tak trochu posmutním, ale...možná ji zde najdu!*Taky jsem jednu měla...*Hlesnu jen a nechám si položit otázky. Musím se nad nimi usmát.*Víte...Zira - jeho dračice - se o něj vždy starala a věděla o něm všechno. Jejich duše jsou propojeny a sdílí také myšlenky...Každopádně o tom jaké to je letět na drakovi by vám mohla vyprávět Elena...ta na Ziře trávila hodně času. Ale taky má lvici, která vám umí mluvit v hlavě.*Zasměji se, protože to musí znít absurdně pro někoho, kdo se nesetkává s magií, jako já.*Každopádně dobrodružstvím bylo dostat se bezpečně do elfských lesů, když jezdce vyhnali.*Poznamenám a potom se na Rad usměji a navrhnu jí, ať mi tyká. Už přeci nejsem hraběnka, komtesa.*

*Rozhlížejíc se okolo prochází lesem kam zamířila aby se trochu provětrala,přece jen celý den sedět u šicího stroje nemusí být úplně příjemné. Poslouchá zpěv ptactva a bzučení broučků. Okolo se nacházejí keříky a vysoké stromy které se rozvádějí do takové napohled hezké uličky. Tráva na Zemi je jemnější než ta nejjemnější látka. Cítí zde tu volnost a energii. Zahledí se do dálky a tam spatří dívku či ženu, tím si není jistá ale čím si jistá je tak tím že po pečlivém prohlížení dívka nemá křídla, přistupuje pomalu blíž až je od ní zhruba dva až tři stromy daleko. Pečlivě si prohlíží a zkoumá ji. Jistě při prodeji šatů už lidí a ostatních ras viděla stovky ale ne nikdy sama takhle v lese.*

*Dala si brašnu na rameno a v rukou třímala pergamen a pisadlo. Zvědavě se začala rozhlížet, zda uvidí vhodné záchytné body, nebo bude muset počkat, až vyjde z lesa. Nicméně neuviděla toliko záchytný bod, jako spíš zachyceného člověka. Přesněji řečeno nešlo o zachyceného člověka, ale o držícího se člověka. Dobře, nešlo ani o člověka, co dívce nos napovídal. Maličko popošla, aby na ní lépe viděla.* Bojíš se? *Otázala se s potutelným úsměvem. Jako by dívka k tomu bát se jí měla důvod. Neměla ani zbraně, jen lehké prosté šaty. Smála se nad tou myšlenkou, že by se někdo bál jí, malé patnáctileté holčičky. (Ovšem kdyby znala dotyčná pravdu, možná by se bát opravdu mohla. Tu ovšem neznala). Vyčkávala, co jí dívka odpoví. Přece jen lidský jazyk byl nejrozšířenější, proto ho také použila. Určitě ho musí znát i zde. V neznámé krajině.*

*Když se na ní dívka koukla tak nervózně zaklepala křídly a když dívka popošla, poodstoupila zhruba o tři krůčky dozadu. Nechápavě na ni hleděla protože nerozuměla ani slovo. Pořád si držela svůj výraz který naznačoval zda-li se má bát či ne,pokračovala v prohlížení dívky a všimla si její brašny a pergamenu který svírala v ruce. Pomyslela si zdali nemá v brašně zbraň či něco jiného co by ji mohlo ublížit. Ale o tom nerada pomýšlela a tak lehce zavrtěla hlavou aby představu vyhnala z hlavy a znovu se koukla na dívku.*

*Byla to víla. Překvapivé zjištění. Její úsměv se ještě více rozšířil. S vílami mnoho cti ještě neměla. A ta kmitající křidélka... už jen z její kočičí přirozenosti jí to fascinovalo. Nicméně nyní byla ve své lidské podobě a ač se instinkty v ní mísily, jako člověk na sobě nedávala nic znát, krom dětské radosti z toho objevu. Pozorně dívku sledovala. Její zavrtění hlavou jí ale zmátlo. Bylo příliš lehké na to, aby bylo odpovědí na její otázku. Vypadalo to, jako když vytřepáváte třeba eso z rukávu. Nicméně aby si ověřila, že se v tomto názoru nespletla, raději opět na dívku promluvila v lidském jazyce.* Kolikpak ti je let? Odkud jsi? A kde to jsem já? *Vyzvídala.*

*Hleděla na ni jak na blázna a snažila se rozlušit co říká avšak vubec na nic nemohla přijít. A tak se zhoupla na patách a lehce pronesla.* Neumím lidskou řečí. *Pronesla vílí řečí a doufala že si budou rozumnět ale stejně si myslí že se mílí protože přece jen nevypadá na to že by ji uměla a tak dál přemýšlí jak se dokážou domluvit.*

*Stále sledovala dívku s úsměvem, i když mírně povadl. Vypadalo to, že ona neuměla mluvit lidským jazykem. Tedy... ono to nejenom tak vypadalo, ale přece jen jí to neznámá víla rovnou přiznala. A teď se tu nacházela otázka, poruší svůj dojem obyčejné chudé lidské dívky a přizná, že je daleko zkušenější a nebo dál bude hrát hloupou husičku?

Kdyby se necítila tak moc dobře a příjemně, bezpečně a uvolněně, nikdy by si nedovolila takovouto chybu. Přece jen každý ví, že prozrazovat v dnešní době o sobě více, než je nutné, je k smrti nebezpečné. Nicméně cítila se zde tak, jak se cítila. Žádné pocity ohrožení, ba co naopak takhle uvolněně se již dlouho necítila. Kdoby si byl pomyslel, že jde jen o pouhý sen.*

Vážně? To je škoda. *Pronesla již řečí, které dívka rozumět již mohla. Trochu vílí jazyk ovládala, ale jen v co nejjednodušší formě. Žádné složitosti. Přece jen, až tak dlouho zas zde nežila, proto nedokázala pochytit veškerou krásu vílí lingvistiky.*

*Když ulyšela jazyk pro ni tolik známí zvedla hlavu a koukla na ní. Přistoupila blíž k ní protože již ztratila strach.* Co tu vlastně hledáš? *Otázala se zvědavě a vítr co tu pofukoval mezi stromy ji rozhodil vlasy které měla úhledně učesané za rameny.* Nacházíš se na ostrově Yosen. *Pokračuje v povídání a chodí okolo ní a prohlíží si jí. Vypadá jako by už ji někdy viděla ale zdání klamou.*

*Vypadalo to, že dívku změna jazyka značně uchlácholila, jelikož se začala k ní přiblížovat a probouzela se v ní zvědavost.* Hledám záchytné body pro mojí mapu. *Zazubila se upřímně a nechala ve světle zablesknout její špičatější zoubky. Zatímco jí větřík rozehnal sukni kolem nohou a dívka jen intuitivně nasála vzduch, který do jejího nosánku přinášel svěží vůně.* Takže ostrov. Dobrý začátek. Znáš tvar? *Otázala se hnedle zvědavě a rozhlížela se po klacíku. Jaké štěstí, že jich v lesíku nebylo málo. Poté začala cosi rýt do mechu.* Vypadá zhruba takto? Nebo nějaký jinačí? Čím přesnější, tím lepší. *Upozornila ještě dívku, zatímco poťukávala klacíkem u svého rytého nákresu, který si právě vymyslela. Ani jí tolik netrápilo, že jí dívka prohlíží jako zvířátko v kleci. Na pohledy cizinců byla již zvyklá.*

A kam se vůbec chystáš? *Stále si ji prohlížela ale pak se zarazila a sledovala dívku jak cosi ryje do mechu.* Netuším jak vypadá. Možná máš pravdu,nebo ne? *Mnula si bradu.* Vážně netuším. Ale je tu hezky že? Moc se mi tu líbí. Jak jsi se tu vlastně objevila? Nikdy jsem tě tu neviděla. *Tázala se zvědavě a soupla si zase před dívku.*

*Na dívčinu otázku pokrčila rameny.* Za větrem. *Zjednodušila si kočkodlačice odpověď, zatímco ryla do země a hlíny různé náčrty ostrovůch známých i neznámých.* Začnu s tím, že prozkoumám tento ostrov a postupně budu pokračovat dál. Ještě toho musím spoustu zmapovat. *Zavrní si tiše pod "vousky", které zrovna ve své nynější podobě nemá. Myšlenka zaznamenávat si vše kde a jak byla, to pro ní bylo to nejzajímavější a nejlepší. Milovala sbírky map. Tak tvořila svoji vlastní. Další otázka dívku zarazila a udiveně pozvedla obočí.* Prostě tak, přišla jsem. *Pokrčila poté již s nezájmem rameny. Snažila se vcítit do ostrova, co to je za místo. Jak velké může být, a tak... nakonec se rozhodla změnit taktiku. Do pergamenu radši lehce načmárala polohu lesa. Okolí a detaily bude dokreslovat později. Vílí nevědomost jí zrovna neučinila nejšťastnější a tak radši zůstala ponořená ve vlastním světě.